Ondřej Zatloukal
Již při přípravě výstavy a její doprovodné publikace o historických zahradách Kroměříže jsem si uvědomil nutnost a také závažnost dobových popisů významných zahradních realizací v českých zemích. Vedle jejich samozřejmé historicko-dokumentační hodnoty nás dnes v podobné míře může oslovit krása a poetičnost autorských písemných sdělení. Z celé řady takovýchto popisů a zpráv na mě zvláště silně a emotivně zapůsobil popis parku v Krásném Dvoře, na nějž jsem doslova narazil při listování jedním z významných moravských osvícenských periodik, jímž byl Patriotisches Tageblatt. Při pročítání mnoha dalších podobně laděných dokumentů na mě současně padla jistá sklíčenost a žal nad úrovní a frekvencí dnešní veřejné diskuse na téma zahradního umění u nás, které se stále ještě těší míře mnohem menší než mu po právu náleží. Bylo to navíc v době, kdy došlo ke zveřejnění a ikonografickému rozboru dalšího, v tomto případě staršího, popisu krásnodvorského parku z pera pražského historika umění Pavla Vlčka.
Rád bych v úvodu laskavého čtenáře upozornil, že v tomto příspěvku v první řadě nepůjde o uměleckohistorický rozbor jednoho z nejkrásnějších parků v českých zemích, i když to považuji za jeden z předních úkolů a dluhů historiků zahradní kultury u nás, ale o publikování dalšího z řady důležitých dokumentů, poeticky zachycujícího atmosféru čerstvě dokončovaného areálu.3 Z pochopitelných důvodů bych však rád alespoň v pár odstavcích reagoval na několik postřehů, jež vyslovil ve svém příspěvku Pavel Vlček, který podle mého soudu v uměleckohistorickém rozboru zdejšího areálu došel nejdále.
Park v Krásném Dvoře vznikal v přelomové době, kdy poprvé začaly do českých zemí pronikat - zejména přes francouzskou a německou oblast a především pak přes jedinečný areál ve Wörlitz - zásadní myšlenky anglické krajinářské školy. Již dlouhá desetiletí spekuluje celá řada badatelů o autorství krásnodvorského parkového areálu, neboť se bohužel do dnešních dnů nepodařilo nalézt žádný řádný a přesvědčivý písemný dokument. Přesto že již Hugo Rokyta snesl celou řadu pádných, byť nepřímých, argumentů, jež představují hraběte Černína nejen jako milovníka
a štědrého mecenáše, ale především jako předního znalce v oboru umění u nás. Tuto myšlenku dále rozvedl Pavel Vlček a doplnil o některá další důležitá zjištění, z nichž zde připomeňme alespoň upozornění na doprovodné texty k několika grafickým listům představujícím některé vybrané partie zdejšího zámku publikované v tehdy nesmírně populárních vzornících vydávaných na přelomu 18. a 19. století lipským profesorem filozofie Johannem Gottfriedem Grohmannem (1763-1805). Již v úvodu proto musím upozornit laskavého čtenáře, aby nepřehlédl důležitou zmínku o autorství parku v předkládaném textu a podpořil tím podíl majitele a mecenáše parku v Krásném Dvoře na jeho budoucím vzhledu.
Západočeský park jeho autor Jan Rudolf hrabě Černín z Chudenic (1757-1845) záměrně koncipoval jako první
a zároveň v mnohém výjimečný příklad v českých zemích neobvyklého uplatnění několika zahradních principů později shrnutých pod všeobsáhlý pojem pittoresque. Toto pojmenování představovalo tehdy jednu z vrcholných forem francouzského krajinářsky komponovaného parku, v té době ne zcela správně odvozovanou z již důsledně vyhraněného termínu picturesque, představujícího zase jednu z variant ostrovní odborné debaty. V roce 1779 podnikl hrabě Černín kavalírskou cestu po Evropě, která jej vedle obvykle navštěvovaných zemí jakými byly Itálie, Francie, Německo
a Švýcarsko zavedla až na britské ostrovy. Mnohé nabyté podněty pak vzápětí, v průběhu 80. a 90. let, prakticky uplatnil u svého zámeckého sídla v Krásném Dvoře.
Zcela správně v celkovém konceptu parku Vlček spatřuje vliv dvou velkých osobností evropského zahradního umění Williama Chamberse a Christiana Cay Lorenze Hirschfelda. Nesmíme však zapomenout i na několik dalších, dnes neprávem českými historiky opomíjených postav tohoto oboru, které mnohdy nepřímo, přesto zcela zásadně ovlivnily vzhled a podobu většiny českých zahradních realizací druhé poloviny 18. století, Krásný Dvůr nevyjímaje.
V prvé řadě jde o osobnost pionýra anglického zahradního umění na starém kontinentě, malíře, básníka, dramatika a teoretika Claude-Henri Wateleta (1718-1786). Watelet již v roce 1774 vydal základní teoretický spis Essai sur les jardins, v němž nejenže prosadil evropskou formu pittoresque jako ambivalentní pendant vůči importované anglické zahradě a nakonec i vůči představě Jardin anglo-chinois, kterou George-Louis Le Rouge publikoval mezi léty 1776-1789. Zejména však pro Evropu zprostředkoval anglickou krajinářskou školu, kterou dále dokázal náležitě rozčlenit a charakterizovat (jardin pittoresque, jardin poetique, jardin romantique, Fermé ornéé ad.).
Pojem picturesque či pittoresque ve své době charakterizoval jednu z možných variant pojetí přirozeně komponované zahrady, založené jak na starším malířském principu Williama Kenta (1685-1748), tak na nově se rodící estetické zkušenosti člověka druhé poloviny 18. věku, kterou vrcholně zapracoval do svého systému politik, spisovatel
a filozof Edmund Burke (1729-1797) v knize Philosophical Inquiry into the Origin of our Ideas of the Sublime and Beautifu, vydané v roce 1756. Charakteristickým pro jeho dílo je především důraz na vnímání jednotlivých objektů jako pouhých symbolů použitých k subjektivnímu prožitku a pocitům vnímatele. Ve své práci tak navázal na spisy předních dobových evropských duchovních veličin Davida Huma a Immanuela Kanta. V tomto novém pojetí pak princip picturesque chápe i Francouz Watelet a vytváří pro starý kontinent obdobnou formu (doplněnou však o několik dalších podstatných charakteristik) prostě nazvanou pittoresque. A tak především díky Wateletovu snažení se vliv Anglie na kontinent, ovšem prostředkovaný (a tím i notně zkreslený) francouzským prostředím, stal v posledních desetiletích 18. století zásadní a s velkou pravděpodobností zaujal i tvůrce parku v Krásném Dvoře.
Vůbec první teoretickou prací představující anglický kořen pojmu picturesque v oblasti zahradního umění byl však spis Thomase Whatelyho Observations on Modern Gardening, který poprvé (a dokonce hned ve dvou vydáních) vyšel v roce 1770, pro velký zájem znovu v následujícím roce a nakonec ještě jednou roku 1777. V roce svého vydání byl přeložen do francouzštiny a němčiny. O překlad do francouzštiny se postaral François de Paule Latapie a kniha nesla název L´art de Former Les Jardins modernes ou L´art des Jardins Anglois.
Rozhodně nesmíme zapomenout ani na již Vlčkem vzpomenutého Williama Chamberse (1723-1796), jenž pojem picturesque teoreticky podpořil vydáním spisu Dissertation on Oriental Gardening, který vyšel v roce 1772 jak v Anglii, tak opět i ve Francii.
Whateletův spis Essai sur les jardins byl tak jen logickým pokračováním v řadě pronikání ostrovní debaty na kontinent. V roce 1776 byl pro neutuchající zájem přeložen do němčiny a v nezvyklé míře tak zasáhl čerstvě se rodící odbornou debatu ve středoevropské oblasti. Po jeho vydání následovalo v krátkém sledu publikování několika dalších spisů, z nichž zde vzpomeňme především velmi populární Considérations sur le jardinage a Sur la formation des jardins Antoine-Nicolase Duchesne z roku 1775, Jean-Marie Morelovu Théorie des jardins 1776 a René de Girardinovu De la composition des paysages 1777. Tuto řadu skvěle doplnila publikace Jardin de Monceau Louis Carrogis de Carmontella vydaná v roce 1779 a nakonec i řada dílů o Jardins anglo-chinois zmíněného George-Louise Le Rougeho vycházejících mezi léty 1776-1789.
Další důležitou a v mnoha ohledech také iniciační postavou byl spisovatel, literát a filozof Jean Jacques Rousseau (1712-1778). Pro dnešního čtenáře může být překvapením jeho odsouzení vrcholu anglické krajinářské školy - parkového areálu ve Stowe, na jehož koncipování se podílely přední doboví architekti a teoretici Charles Bridgeman, William Kent a Lancelot Brown. Ještě více zarážející se může zdát literátova touha po co nejprostším parku zcela v moderním smyslu postaveném skromně a jednoduše pouze na místní flóře. Příznačně v duchu své životní pouti nakonec proti všem svým prohlášením skonal ve francouzsky malebném a okázalém Elysiu markýze Giradina v Ermenonville. Rousseau však po sobě nezanechal jen písemnou představu přirozeně utvářené krajiny, ale ještě za života dokázal v rodné zemi vyvolat doslovnou parkománii. Jeho vliv zasáhl i představy královny Marie Antoinetty, která se je pokusila ztělesnit v idealizovaném prostředí Malého Trianonu křehkou architekturou Belvederu a především malebnou okrasnou vesničkou Hameau v sousedství majestátních dvorských zahrad Versailles.
Dalším důležitým momentem, opět připomenutým již Vlčkem, bylo důsledné zpracování a roztřídění dobové evropské debaty kielským profesorem filozofie Christianem Cay Lorenzem Hirschfeldem (1742-1792) v podobě pětidílné Theorie der Gartenkunst jež vycházela mezi léty 1779-1785 a která se stala především pro oblast střední Evropy určující. Přesto si myslím, že v případě návrhu parku v Krásném Dvoře nesehrála tak významnou roli jako
u většiny dalších zdejších realizací.
Na úplný závěr však nesmíme zapomenout ani na vlastní cestu zakladatele západočeského parku hraběte Černína do Francie a Anglie a možnost seznámit se s vývojem tamního zahradního umění přímo, tak říkajíc in situ. A právě
v přímém poznání a studování vrcholných francouzských (Petit Trianon a Hameau ve Versailles, Ermenonville, Moulin-Joly ad.), ale také mnohých anglických příkladů spatřuji hlavní příčinu odklonu hraběte od obvykle uplatňované středoevropské teorie zahradního umění završené v Hirschfeldově díle. Tak jako mnoho krásnodvorských partií evokuje významná evropská místa, období či styly, tak je také palouk při Gotickém templu snad jediným místem u nás, kde je vytvořena dokonalá iluze anglické parkové krajiny. Toto místo silně připomíná Hawkwell Field ve Stowe a snad ještě více zakončení pozoruhodného areálu ve Studley Royal, kde point de vue, podobně jako v krásnodvorském parku, tvoří drobná architektura neogotického kostela a obelisk. Obě dominanty jsou navíc podobně pohledově propojeny dlouhou alejí s kostelem v blízkém městečku.
V žádném případě však není možné souhlasit s názorem vysloveným Pavlem Vlčkem o představě romantického parku v Krásném Dvoře jako předobrazu dnešního Disneylandu. Předně, pojem romantický park, mylně vytvořený až z dnešního odstupu, nepředstavoval a nepředstavuje žádnou ucelenou všezahrnující formu zahradního umění druhé poloviny 18. století, ale naopak úzce vymezený směr, který jako jeden z mnoha prosazovaných navrhoval ve svém spise již několikrát zmíněný Claude-Henri Watelet. A zrovna park v Krásném Dvoře jeho charakteristice jardin romantique v žádném případě neodpovídá. Jak jsem se snažil naznačit, šlo spíše o formu pittoresque, která byla navíc často propojována s příbuznou formou poetique. Ale opět pouze jako forma výchozí, neboť tak, jako tomu bylo téměř u každého většího středoevropského příkladu, došlo v době vzniku k promísení a propojení mnoha dalších vlivů ať již z německy či francouzsky hovořících oblastí. V případě krásnodvorského parku navíc došlo k u nás ojedinělému propojení jak výše naznačených evropských vztahů, tak především k obohacení zdejší zahradní kultury o přímou anglickou zkušenost a přenesení ostrovních myšlenek do jednoho ze vzdálených údolí kdesi v západních Čechách.
A konečně nejednalo se také o příklad nevkusně založeného zámeckého areálu, podobného těm, které svého času podrobil zdrcující kritice například Friedrich Schiller v recenzi na Hirschfeldův Zahradní kalendář na rok 1795. Ale naopak, zdejší park představuje vrcholný příklad důmyslně a velkoryse komponované krajiny na základě přímých evropských souvislostí.
Nechme však již planého teoretizování a zaposlouchejme se konečně do poetického vyprávění jistého pana Rausche.
"Za Žatcem směrem ku Karlovým Varům vytvořila příroda jedno z nejkrásnějších údolí Čech, na jehož polední straně se rozprostírá jeden z prvních parků Německa zvaný Krásný Dvůr. Směrem od Žatce se do údolí, formovaného dvěma hřebeny hor, vchází mezi dvěma velkými skalními stěnami. Údolí se rozkládá do daleka a je rozmanitě zkrášleno vesnicemi, kostely a kostelními věžemi. V létě všechny odstíny zeleně způsobují, že údolí působí nepopsatelnou krásou.
Na jihovýchodním konci údolí leží vesnice, která se opírá o úbočí mírnějšího východního řetězce hor. Jeho stráně vytvářejí mírné lesnaté návrší. Tím směrem přitahují pohled pozorovatele velký, vkusný a obdivuhodný zámek
a všeliká pěkná stavení. Sotva dosáhneme zámku, naskytne se nám pohled na úzký konec parku, který se napravo
i nalevo rozbíhá do stále větší, nepřehlédnutelné šíře. Stezka, která se vine vlevo, nás zavede k nádhernému glorietu
a odtud do údiv budícího údolí (nazývaného rokle), kde jsou kroky poutníka dychtivého zážitků zpomaleny díky poustevnám a kaplím položeným nahoře na vyvýšeninách. Tak poutník stoupá po útesech nahoru a po skalách leze dolů, nevychází z údivu a jedno jeho podivení hned střídá druhé. Nejedná se o navezená návrší či hluboce vyhloubené soutěsky, které podobně vzbuzují úžas návštěvníků většiny anglických zahradních partií, ale o skutečné hory budící hrůzu a o údolí vytvořená samotnou přírodou. Tu strmé skály, tu všeliké dřeviny, tu rozmanité formy přírody, tu zručnost, s kterou přírodě přišel člověk na pomoc tak mocně posilují a proměňují pocity, že poutník musí mít podezření, že je začarován v Elysiu. Mezi pěknými překvapeními, na která zde poutník v hojné míře narazí, zaujímá první místo 80 stop dlouhý velkolepý most (Sprengbrücke), který spojuje dva skalní vrcholky ve výši 57 stop. Poté, kdy poutník popásl svůj zrak na pěkných jeskyních a skvostně zařízených poustevnách, poté, kdy je téměř unaven nesčetnými skupinami hor a ještě více množstvím sestupů do údolí, mu novou energii v tomto ohledu poskytne překvapivý úkaz. Obrazu mostu, který tvoří vysoký oblouk, dodává na úplnosti celkového dojmu starostlivá snaha člověka, aby bílým či pestrobarevným nátěrem nebo i jakýmikoliv ozdobami nevnesl nesoulad do úžasného pocitu, který tento kraj vykouzlil plnou měrou. Působnost tohoto pocitu není nikterak umenšena ani výtečným výhledem, který se rozprostírá na několik mil a korunuje stavbu mostu.
Středobodem tohoto parku je ovšem prozatím gotický templ. Srovnání snese jen s veleslavným chrámem
v Pillnitz, provedeným v tom nejlepším stylu.
Leží na výšině, z níž je možno přehlédnout nejen část parku, ale i okolní krajinu. Na prostorném pozemku se tam majestátně tyčí do výše jeho špičatá věž a vedlejší vížky a poutník neví, zda má více obdivovat jeho skvostnou polohu nebo výtečný vzhled. Velikostí je plně podoben malému kostelu. Jeho okna vytvořená z pestrých, mnohobarevných skel udiví poutníka již při pohledu zvenčí, jakmile ale vstoupí dovnitř, přeroste tento pocit díky oslepujícímu smíšení barev téměř do jistého druhu slastiplného omámení.
Vedle vstupních dveří se vzhůru až nad fronton zvedají dvě gotické věže, které jsou zcela otevřené a tvořené pouze točitým schodištěm a železnými mřížemi. Z nich se nad frontonem vystoupí k patě věže, kterou nese střed klenby. Tímto způsobem je nad kostelem vytvořena krásná vyhlídka, z které lze přehlédnout nejen celý park, ale
i skvostné okolí. V největší dálce se dá spatřit i osm mil vzdálený Házmburk. Méně jedinečný, ale přece vždy překvapivě krásný je světle modrý čínský domeček zbudovaný na ozdobném pozemku. Střed střechy přechází ve zvonkovou pyramidu, která při mírném povětří rozveseluje svým zvukem. Dojem z okouzlujícího domečku je jistě onoho druhu, jaký pro většinu poutníků musí zůstat nezapomenutelný.
Jakmile bude ale dokončen, bude s gotickými věžemi o přízeň návštěvníků parku jistě mocně soupeřit velký, ještě nedokončený obelisk, kterým majitel (pan hrabě Černín) postavil pomník vítězství, jež vybojoval arcivévoda Karel na hranicích Čech nad Jourdanovou armádou. Již samotných osmdesát stop výšky propůjčuje pomníku na významu tolik, že se v důsledku jistě vyplatí námaha na míle dlouhé cesty, po níž bude spatřeno toto majestátní umělecké dílo. Žádná anglická zahrada není hodna pozornosti, pokud nemůže vykázat tu či onu nápaditou partii, na kterou obdivovatelům zůstane téměř nesmazatelná vzpomínka. Vše ostatní může být pěkné, zůstane ovšem všední věcí, neboť hory a údolí, mosty a chrámy, pomníky a poustevny jsou všude. Návštěvník si je opětovně rád prohlédne třebas
i v případě, že nejsou znamenité, sotva však opustí zahradu - jsou zapomenuty. Kdyby nyní mělo pro ocenění Krásného Dvora platit toto měřítko, muselo by se po posudku nejnáležitějšího znalce uznat, že mezi všemi anglickými zahradami nejen v Německu, ale i v Anglii je jich jistě jen málo takových, které by se s ní mohly měřit. To dokazují i některé další významnější partie, které by zde ještě měly být zmíněny.
Z nich by se nemělo zapomenout na 600 sáhů dlouhou, pěknou, přímou a širokou alej, jejíž konec tvoří výše dotčený obelisk. Cesta vede celá po rovině, což v tak nerovném terénu muselo vyžadovat nemalých nákladů.
Na dvou různých místech poutníka velmi příjemně překvapí dva chrámy pěkného vzhledu, stejně krásné, ale ještě nestejně skvostně zařízené. Nejsou zbudovány ze dřeva ani ze zděných sloupů, nýbrž je řeč o masivním stavebním stylu, o sloupech z jednoho kusu kamene, což sotva potřebuje zmínky, poněvadž se to dá očekávat již po spatření předchozího. Rovněž z této stránky se Krásný Dvůr vyznamenává, neboť člověk si nikde nepovzdychne: Já bych rád
a tak dále. Zde je vše dokončeno svým způsobem pozorně a na vysoké úrovni. Vstoupí-li poutník do čínského domku, pomyslí si, že se ocitl v přijímacích komnatách v okolí Pekingu. Vkročí-li do jednoho z chrámů, nákladná vnitřní výzdoba mu sdělí, že se ocitl v knížecím slavnostním sále. Vše se odehrává v takové symetrii luxusu a nákladů, jakou často postrádají nejslavnější parky.
Tvrdí se, že k nejkrásnějším částem parku náleží partie květinová a vodní, tvořená rybníky u rybářského domku, a já o tom nepochybuji. Avšak ta první nebyla ještě případným způsobem osazena pestrými dětmi Flory, ta druhá pak opatřena náležitou vodou a musel jsem se tedy omezit na to, že jsem tento obraz dokončil svou obrazotvorností podle předložených půdorysů.
Vodopád, hospodářský dvůr a tak dále, nic z toho zde nechybí a vše je krásnější než ve většině lepších německých parků. Ale kdo viděl ony středobody, považuje něco takového za všední záležitosti a sotva považuje za cennou námahu, aby čtenáři o nich sdělil některé detaily.
Tento park měří v obvodu tři hodiny a po parku Esterházyů v Uhrách, který jsem navštívil před nějakými dvaceti lety, se mi zdá být v rakouském státě také největším. V mých očích je jeho největší předností to, že jeho hrozivé partie, které jsou tak obzvláště způsobilé vykouzlit tisíce melancholických pocitů, byly se znalostí psychologie zřízeny hned při vstupu, takže poutník směrem k východu nalezne vedle sebe seřazené veselé, různobarevným inkoustem vykreslené partie. Tím se celek stává pěkným obrazem přechodu strašlivých údolí smrti do Elysia. Něco takového nejpatrněji ukazuje, že stvořitel, kterým je zde sám majitel, k tomuto uměleckému dílu přistoupil s filozofickým ostrovtipem.
Nemohu popřít, že jsem zatoužil po pěkném mědirytu tohoto tak vzácně krásného místa pobytu, aby mohl přijít na pomoc mým vzpomínkám v okamžicích dalšího sladkého požitku.
Ondřej Zatloukal