Jihočeské Nové Hrady a W.A.Mozart
(Zpráva o návštěvě W.A.Mozarta v Nových Hradech a Terezině údolí na podzim roku 1784.)
Společným tématem letošní konference Historické zahrady Kroměříž 2006 je "Umění a společenský život v historických zahradách". Téma zajímavé, méně obvyklé a povětšině dosti osobní a často i citové (a to je dobře). V mém případě je to dlouholetá láska k jižním Čechám (kam jezdíme každoročně na část své dovolené) a jejich historickým zahradám a lidem kolem nich. A právě dvě milé kolegyně z Památkového ústavu v Českých Budějovicích mě při jedné pracovní návštěvě v Nových Hradech (v době zpracování studie památkové obnovy parku Terezino údolí v roce 1991) upozornily na čerstvě vydanou knihu "Novohradské divertimento", která mě přivedla na místě navštívit knihkupectví a dnes i k tématu mého příspěvku. Navíc v jubilejním roce i mého oblíbeného skladatele Wolfganga Amadea Mozarta.
V úvodu mi dovolte pár slov o autorech:
EDUARD MÖRIKE (1804 - 1875)
Německý romantický básník a prozaik, vytvořil žánrově pestré, ale nevelké dílo převážně pod vlivem Goethovým. Půvabná novela "Mozartova cesta do Prahy" je odrazem autorova vyjímečného citového vztahu k Mozartově hudbě, zejména k opeře Don Giovanni, na kterou v roce 1787 do Prahy Mozart s manželkou jel. Novela poprvé vyšla v roce 1855, tedy 68 let po cestě W.A.Mozarta.
MARGARETE BUQUOYOVÁ (* 1942 v Karlových Varech)
Neteř posledního z novohradských Buquoyů. Po odsunu rodiny žila v Německu, vystudovala na univerzitě v Mnichově historii a romanistiku. Působila jako pedagog na několika bavorských gymnáziích. Je autorkou publikací
o buquoyském skle, dějinách Čech a Rakouska, místní jihočeské historii a architektuře a hudebních skladatelích Vojtěchu Jírovcovi a Václavu Janu Tomáškovi.
V knize "Historický rámec Mörikovy novely" se hraběnka M.Buquoyová zabývá problémy historických pramenů a vzorů novely, ovšem ne jako první. V úvodu své studie upozorňuje na práci českého kulturního historika Hugo Rokyty v ročence vídeňské Goethovy společnosti z roku 1967, ve které dokazuje, že dějištěm novely je zámek
a park hraběcího rodu Buquoyů v jihočeských Nových Hradech. Ve své práci T. Buquoyová tuto teorii podporuje, upřesňuje a přináší některé zcela nové pohledy.
Je třeba dodat, že po uveřejnění novely Eduarda Mörikeho (1855) nevěnovalo literární bádání otázce místa děje novely pozornost a nebylo to chápáno jako důležité. Zřejmě pod vlivem názorů autora novely, který v roce vydání (1855) napsal svému nakladateli Cottovi:
"Mým úkolem bylo vytvořit v této povídce drobnou charakterovou črtu Mozartovu (prvou svého druhu, pokud vím), přičemž by na základě volně smyšlených situací měla vyniknout radostná stránka a vzniknout tak živý soustředěný obraz."
I když Mörike neusiluje o historickou přesnost co se týče dějiště, osob i samotného Mozartova životopisu, je jeho snahou přiblížit Mozarta jako umělce a člověka. Kdy pojal úmysl napsat mozartovskou novelu neznáme, ale již od dětství byl hluboce osloven Mozartovou hudbou (především operou Don Giovanni) a vycítil v ní i určitou osobní spřízněnost a hudba této opery mu byla vrcholem toho, co člověk v hudebním umění vytvořil. (Buquoyová, 1991)
Určení konkrétního dějiště a argumenty pro jeho potvrzení:
"Třetího dne cesty, čtrnáctého září, okolo jedenácté hodiny dopoledne, nebyli ještě manželé Mozartovi, jinak výborně naladění, mnoho přes třicet hodin od Vídně, jeli směrem severozápadním, měli už za zády Mannhardsberg i rakouskou Dyji, blízko Skřemelic (Schrems). Co nevidět měli být na druhé straně krásného moravského pohoří."
(Mörike, 1855)
(Poznámka autora přednášky: myšlena Českomoravská vrchovina u Nové Bystřice a Slavonic.)
Další trasa je doložena přes Třeboň a dále přes Veselí nad Lužnicí, Tábor a Benešov do Prahy, z uvedeného Schrems jsou dvě možnosti propojení trasy, dvě historické poštovní silnice:
- přes Litschau a Chlum u Třeboně
- přes Gmünd a Nové Hrady
Vezmeme-li v úvahu popis zámku v novele, pak zámek v Chlumu popisu neodpovídá, stejně jako jeho park a krajinné prostředí, pak se nesporně jedná o Nové Hrady.
Další výchozí bod nabízí následující úryvek:
"Zatím už sjeli dávno do roviny a blížili se k vesnici, kterou viděli už předtím z návrší a za kterou bylo vidět v přívětivé rovině malý zámeček moderního vzhledu, sídlo jakéhosi hraběte z Schinzbergu. v té vesnici se mělo krmit, odpočívat
a obědvat. Hospoda, u které se zastavili, stála sama u silnice na konci vsi a od silnice vedla topolová alej, asi šest set kroků dlouhá, k panské zahradě."
(Mörike, 1855)
(Poznámka autora přednášky: jméno hraběte je fiktivní, topolová alej podél silnice od Weitry směrem nahoru k zámku je doložena, lipová alej v zámeckém parku, dlouhá 540m - tedy asi 600 kroků existuje dodnes.)
E.Mörike popisuje Mozartovu procházku vesnicí a parkem takto:
Tak tedy šel a došel brzo po krátké cestě k otevřené mřížové bráně a potom prošel pomalu vysokou lipovou alejí a najednou měl kousek před sebou po levé straně průčelí zámku. Bylo to stavení v italském slohu, natřené světlou barvou, a daleko dopředu vybíhalo dvojité schodiště. břidlicovou střechu zdobilo několik obvyklých soch, bohové
a bohyně a nízká balustráda.
Od dvou velikých květinových záhonů, ještě bohatě kvetoucích, šel náš mistr ke křovinatým částem parku, minul několik krásných skupin tmavých pinií a pak šel dál po točitých pěšinkách, blíže se tak zase k světlejším částem zahrady a dávaje se vésti živým šumotem vodotrysku, ke kterému brzo došel.
Značně veliký oválový bazén byl kolem dokola obstaven pečlivě udržovanou oranžerii v kbelících, vždycky jeden oleandr a jeden vavřín. Kolem dokola obíhala také měkká písková stezka, na kterou se otvírala úzká mřížová besídka. Besídka byla nejpříjemnějším místečkem k odpočinku. Přes lavičkou stál malý stolek a Mozart si sedl vpředu u vchodu.
Poslouchaje s potěšením šplíchání vody a očima utkvívaje na oranžovníku prostřední velikosti, který stál mimo řadu, hned vedle něho, ověšený nejkrásnějšími plody, byl náš přítel ihned uveden touto jižní podívanou na líbeznou vzpomínku ze svých chlapeckých let. Zamyšleně se usmívaje sáhl po nejbližším plodu, jako by chtěl ucítit v dlani jeho nádhernou oblost a šťavnatý chlad. Avšak v těsné souvislosti s tím výjevem z mládí, který se před ním opět vynořil byla jistá hudební reminiscence, dávno už vyhlazená z paměti, po jejíž neurčité stopě se nyní chvilku snivě prochází. Najednou jeho pohled zazáří, těká sem tam - Mozarta napadla myšlenka, kterou ihned horlivě pronásleduje. V roztržitosti sáhne znovu po pomeranči, ten se oddělí od větve a zůstane mu v ruce.
Vtom slyší nablízku kroky, lekne se, a najednou se mu rozbřeskne, kde je a co udělal. Už už chtěl pomeranč schovat, ale pak toho přece nechal, ať už z pýchy nebo protože na to bylo pozdě. Veliký ramenatý muž v livreji, zámecký zahradník, stál už před ním. Zahlédl ještě poslední Mozartův podezřelý pohyb a několik vteřin zaraženě mlčel.
Mozart vstal a dělal, jako by chtěl jít.
"S dovolením, pane - jak přicházíte k tomu, že na takovém místě a takovým způsobem berete věci?"
"Cože" zvolal Mozart, že beru věci? U všech čertů, on si snad myslí, že jsem chtěl krást a tohle tady sežrat?"
"Milý pane, myslím si to, co vidím. Tyhle pomeranče jsou spočítány, já za ně odpovídám. Ten stromek je panem hrabětem určen k jisté slavnosti, právě má být odnesen. Nepustím vás pryč, dokud tu věc neohlásím a dokud mi nedosvědčíte, jak se to všecko stalo."
"Budiž. Já tu zatím počkám. Spolehl se na to."
Zatím přišli skutečně dva pacholci, naložili oranžovník na nosítka a odnášeli jej pryč. Náš mistr vytáhl tašku, vyndal z ní bílý papír a zatím co se zahradník nehýbal z místa, začal na něj psát:
"Nejmilostivější paní! Zde sedím já neblahý ve Vašem ráji jako kdysi Adam, když okusil jablka. Neštěstí je hotovo a já ani nemohu svésti vinu na svou dobrou Evu, která právě užívá v hospodě nevinného spánku, zatím co kolem ní skotačí na lůžku s nebesy gracie a amorkové. Poručte a já se Vám budu osobně odpovídat z pychu mně samému nepochopitelného. S upřímným zahanbením nejoddanější sluha Vaší milosti
W.A.Mozart,
na cestě do Prahy."
Umělec a zámecká společnost: podle Mörikeho je vlastník panství (hrabě Schinzberg) tlustý, trochu prchlivý avšak dobromyslný muž a velkorysý hostitel a Mozarta oslovuje takto:
"Jste nám, nejmilejší maestro, tak málo cizí, že mohu vskutku říci, že jméno Mozart je sotva kde vyslovováno častěji a s větším nadšením než tady. Má neteř zpívá a hraje, stráví skoro celý den u klavíru, zná vaše díla zpaměti a má největší přání, vidět vás jednou z větší blízkosti, než vás viděla minulou zimu na jednom z vašich koncertů."
Na Nových Hradech mu podle T. Buquoyové odpovídá hrabě
Johann Buquoy (1741-1803), sociální reformátor, který na svých panstvích vytvořil model pro tereziánskou a josefínskou reformu péče o chudé, který byl císařem Josefem II. jmenován do čela presidia sociální a zdravotní služby celého mocnářství, v době vlády Leopolda II. byl vedoucí osobností pokrokové stavovské opozice v českém sněmu, požadující ústavu. Byl velkým milovníkem hudby
a mecenášem umění, stejně jako jeho žena, hraběnka Therese
(Terezie), rozená Paarová (1747-1819), zakladatelka krásného romanticko-krajinářského parku v nedalekém Údolí u Nových Hradů, který dnes nese název po ní, Terezino (Terčino) údolí. Hrabě Johann i jeho žena Terezie patřili nesporně k osobnostem české šlechty, kteří v Čechách podporovaly Mozartův kult i kult jeho následovníků Václava Jana Tomáška (1774-1850) a Vojtěcha Jírovce (Adalbert Gyrowetz, 1763-1850).
"Terezie Buquoyová dala u Nových Hradů založit park pojmenovaný po ní Terezino (Terčino) údolí
a věnovaný kultu přátelství, v němž vytvořila nejen vlastní malé tuskulum, ale zároveň okouzlující příklad krajinné tvorby, který přitahoval obdivovatele zblízka i zdáli. Její veliký ctitel, státní ministr hrabě Karl von Zinzendorf, vzpomíná na ni a její malý ráj nejednou ve svém vlastním životopise i v řádcích svých deníků. Jedné učitelské dcerce z Nových Hradů financovala tato žena herecké a pěvecké vzdělání v Praze."
(Buquoyová, 1991)
A další postavy novely : Syn Max neexistoval, ale je tu synovec a jediný dědic Georg Buquoy (1781-1851), který byl po smrti svého otce přijat strýcem a tetou do opatrování. Po studiích se z něj stal "osvícený a vzdělaný muž, který si dopisoval s Goethem a Schellingem, francouzskými vědci a umělci, se kterými se seznámil v době svých přednášek na Institut de France a byl hostem i u Alexandra von Humboldta." Psal především matematické, fyzikální
a ekonomické práce, ale i filozofická a básnická díla. A hlavně, vynalezl a do výroby zavedl černé sklo (hyalit), které přineslo jeho sklárnám světové uznání (jeho největší sbírka je dnes v expozici hradu Nové Hrady), a další objevy, vč. parního stroje na rašelinné palivo a další. V době Mozartovy návštěvy byl ještě dítě (6 let), byl však Mörikovým současníkem a mohl tedy být předlohou "syna Maxe".
Obdobně slečna Eugenie (neteř hraběte, žijící ve strýcově rodině jako vlastní dcera) byla ve skutečnosti neteř Pauline, přijatá do hraběcí rodiny jako sirotek a později provdaná za hraběte Kounice.
"Kromě podobnosti s postavami novely dají se nalézt i další argumenty pro vztah Mozarta a Buquoyových: v březnu roku 1786, tedy rok před cestou do Prahy, zpívala oslavovaná pěvkyně Josefina Dušková (1753-1824), žena pražského komponisty Františka Duška, po vícekráte v paláci knížete Paara ve Vídni a u jeho zetě hraběte Johanna Buquoye, který ve Vídni působil ve funkci prezidenta nadační dvorské komise a bydlil v domě svého tchána. Během téhož vídeňského pobytu vystoupila také, provázena na klavír samotným Mozartem, v císařském divadle, stejně jako v soukromé audienci před císařem. Mozart se s ní seznámil už roku 1777 v Salcburku,kde žil její dědeček. Už tehdy na něho krásná a duchaplná žena učinila velký dojem. hrála rozhodující roli při jeho kontaktech s nadšeným pražským hudebním publikem. V neposlední řadě to byla právě ona, která způsobila, že premiéra Dona Giovanniho se konala v pražském Stavovském divadle, a ne ve Vídni. Duškovi byli i Mozartovými pražskými hostiteli. V jejich domě, smíchovské Bertramce, tehdy ještě statku uprostřed vinic před branami Prahy, dokončil Mozart předehru k Donu Giovannimu."
(Buquoyová, 1991)
Zámecký park v Nových Hradech
Jeho historický vývoj sahá do roku 1593, kdy zde byla za Viléma z Rožmberka založena renesanční zahrada, podrobnější zmínka pochází z roku 1630, kdy zde hraběnka Marie Magdalena Buquoyová dala zřídit okrasnou zahradu.
Největšího rozkvětu dosáhla zahrada v letech 1715-1720, kdy byla pod vedením dvorního zahradníka Jana Bartuška provedena její barokní přestavba s parterem, na který navazovaly skleníky, fíkovna, oranžérie (1715) a letní jízdárna, ovocná a zeleninová zahrada a další vybavení. Okrasná část byla propojena přímou alejí k vyhlídkové terase a příčnou lipovou alejí do bažantnice se dvěma hvězdicemi průseků.
20 m dlouhý a 9 m široký skleník sloužil zřejmě i jako oranžérie (viz výuční list zahradníka z roku 1775, vystavený výslovně pro "hraběcí buquoyskou zahradu, park a oranžérii). Tovarišský list Egidia Václava Suchého z Třeboně, vystavený v Nových Hradech 11.11.1775 Johannem Peterem Botemem (Bolemem ?), zahradníkem a správcem oranžérie u hraběte Johanna Buquoye. (viz obr.6)
Z let 1716-1720 pocházejí zmínky o plastikách a vázách s antikizujícími motivy.
Již koncem 18.století (tedy v době návštěvy W.A.Mozarta) dochází k postupné přeměně pravidelné zahrady na romantický krajinářský park s rybníkem (na místě staršího obdélníkového bazénu), loukami, lipovým rondelem, vodopádem a romantickou "vesničkou" (1796).
Výstavba nového zámku v dnešní empírové podobě probíhala v letech 1801-1810, tedy po návštěvě W.A.Mozarta, ale před návštěvou Eduarda Mörikeho a mohla ovlivnit některé části popisu prostředí zámeckého parku i interiéru zámku.
(Volně podle Popela, Popelová, Pavlátová, 2004)
Na závěr ještě jedna připomínka. Děj se mohl odehrávat i v parku Terezino údolí, v objektu Václavových lázní (Wenzelsbad) o kterém je navíc i zmínka v novele a byl jejímu autorovi také znám, ale to už je jiný příběh.
Literatura:
BUQUOYOVÁ Margarete: Historický rámec Mörikovy novely - Historischer Ramen zu Mörikes Novelle, 1991. In.: Novohradské divertimento - Gratzener Divertimento, str. 104-139 (česky), 140-155 (německy), Jihočeské nakladatelství Růže, 1991, 157 s.
MÖRIKE Eduard: Mozartova cesta do Prahy. Novela z roku 1855. In.: Novohradské divertimento - Gratzener Divertimento, str. 7-51 (česky), 52-103 (německy), Jihočeské nakladatelství Růže, 1991, 157 s.
POPELA,P.,POPELOVÁ,I.,PAVLÁTOVÁ,M.: Nové Hrady - zámecký park, str.88-91. In:.Pavlátová,M.,Ehrlich,M.: Zahrady a parky Jižních Čech. SZKT Praha, Nakladatelství Nebe, České Budějovice, 2004, 415 s.
ŠUBR,J.: Údolí u Nových Hradů - park Terezino údolí, str. 95-98. In.: Pavlátová,M.,Ehrlich,M.: Zahrady a parky Jižních Čech. SZKT Praha, Nakladatelství Nebe, České Budějovice, 2004, 415 s.
ŠUBR,J.: Terezino údolí, studie památkové obnovy parku a obnovy jeho porostů, Brno, 1991, nepublikováno.
Ing. Jaroslav Šubr, autorizovaný architekt pro obor zahradní a krajinářská tvorba ČKA, člen IFLA, absolvent ZF VŠZ Brno v Lednici na Moravě, v současnosti vědecký pracovník VÚKOZ Průhonice, oddělení historické kulturní krajiny, kde se zabývá obnovou městských a historických parků, zahrad a hřbitovů, praktikující zahradní a krajinářský architekt.
seznam sborníků
