MORAVSKÉ VODNÍ ZAHRADY

Voda je jedním ze základních prvků existence zahrady. Poskytovala totiž dvě původní základní potřeby: závlahu jako podmínku bytí jejích rostlin, které tvoří její podstatu, a občerstvení jako atraktivní prvek pro člověka jako jejího tvůrce a uživatele.
Voda se proto stala mnohdy i ústředním motivem utváření prostoru její zahrady a vodní zdroj byl postupně přetvářen ve výrazné architektonické a často i sochařské dílo, které dlouho zastávalo dominantní roli v zahradě.

Setrváme-li v časovém rozmezí do 18.století, - před příchodem krajinářských tendencí, kdy voda v parku přijala zcela novou roli - měla voda v zahradě dvě základní formy: v italském pojetí voda dynamická, v pohybu, ve tvaru tekoucích pramenů do kašen nebo prýštících fontán, která je blízká území dramatického svažitého terénu, anebo ve francouzském pojetí voda klidná jako vodní zrcadlo ve tvaru velkých ploch bazénů, která je blízká území plochého, rovinatého terénu.

Rozhlédneme-li se po moravských zahradách s tohoto hlediska, je dobré si uvědomit, že jsme na území zdrojů, které se slévají v jedinou skutečnou řeku - Moravu. Neoplýváme tedy množstvím vod a přesto - nebo snad právě proto - zde vznikly zahrady, jejichž hlavním prostorovým tematem byla voda - tedy vodní zahrady.

Celá skupina takovýchto zahrad je na jihozápadní Moravě. V JAROMĚŘICÍCH nad Rokytnou je zahrada za zámkem. Přestavba zámku původně renesančního Janem Adamem z Questenbergu v letech 1709-1737 podle návrhu Jakoba Prandtauera vyvolala i novou úpravu někdejší renesanční zahrady, která ležela uvnitř opevnění, které se zdvihalo nad řekou. Nová barokní zahrada byla navržena vídeňským architektem Jeanem Trehetem, který tehdy pracoval ve Vídni a pro Questenbergy navrhoval zahradu v Rappoldskirchen a jinou pro Althany, pány na Vranově. Nová zahrada pojala řeku do svého prostoru a rozšířila se i za ni. Voda zde sehrála rozhodující prostorovou roli - určila základní perimetry zahrady: řeka v ní byla zdvižena jezem, před hlavním průčelím zámku rozšířena na 22 m a získáno tak vodní zrcadlo, v němž se odrážel obraz zámku. Současně byl v nové části zahrady zřízen trojúhelníkový ostrov pro přírodní zahradní divadlo, obtékaný vyzděným kanálem.

Pro naše téma společenského života v zahradách je významné, že již v letech 1720-1722 stavěl Josef Centon, stavitel lodí, dvě "gondoly" pro jaroměřický kanál. Zřejmě se již počítalo s dostatečnou vodní plochou pro vodní projížďky a dosvědčuje to, že vodní plochy již tehdy neměly jen estetický, umělecký význam,ale i praktické poslání pro vodní plavbu. Pro život v parku je dále charakteristické, že Kašpar Ober v roce 1738 mimo soch dodává do zahrady i 8 kamenných židlí a kamenné lavice. Ovšem 38 párů kamenných lavic, proplacených Janu Michalu Simonovi v roce 1739 byly nepochybně určeny do zahradního divadla na ostrově. V této barokní době se tak na Moravě setkáváme se dvěma velmi výraznými společenskými aktivitami v zahradách: plavbou na zábavních člunech a zahradním divadlem.

V sousedství Jaroměřic je další vodní zahrada v MYSLIBOŘICÍCH. Také zde byl renesanční zámek přestavěn do barokní podoby na začátku 18. století a to pro Ondřeje Ostašovského z Ostašova. Poněvadž Questenbergové si ke stavbě svého zámku zvali pracovníky ze stavby z Myslibořic, byly zde nepochybně určité odborné vazby. Také zde je hlavním prostorovým motivem zahrady vodní zděný kanál, který je zde uprostřed překlenut kamenným mostkem. I když zahrada v okolí kanálu byla v zásadě formována hmotou stromových stříhaných bosketů, tvořil zde vodní kanál cezuru v obklopující jej hmotě a nabízel náhlou překvapivou hladinu vodního zrcadla. I když dnes neznáme přesné kompoziční začlenění kanálu v osnově zahrady, je dnes kanál nově zvýrazněn alejí nábřeží, právě vzorně upravenou, která dává opět vyniknout vodní hladině, i když již ozdobenou romantickými ostrůvky.

O něco pozdější je barokní zahrada hraběte Františka Václava Walise v BUDIŠKOVICÍCH. Tato "znamenitá zahrada" byla v 18.století jako nová pověstná svojí nádherou i velikostí. Také zde byla hlavním prostorovým motivem vodní hladina několika obdélných bazénů, které tvořily komponovanou soustavu. Toto půdorysné T z vodních nádrží bylo ovšem v 19.století přetvořeno v krajinářském pojetí.

V této oblasti ještě můžeme uvažovat o vodní kompozici v Paarovském BUDIŠOVĚ, kde vodní plocha rybníku zakončovala osový průhled mezi boskety, zakončený schodištěm, sestupujícím k vodě.

Obdobný případ kompozice můžeme uvažovat i v jiné oblasti Moravy, u zámku biskupa Blümegena ve VIZOVICÍCH. I zde je hlavní osa barokní zahrady, navazující na osu zámku, vedena mezi boskety k vodnímu zrcadlu, které je zde viděné z nadhledu s tzv. Růžového kopečku. Obdobnou kompozici můžeme předpokládat i v nedochované barokní zahradě hradišťských premonstrátů v ŠEBETOVĚ, kde ústřední osa pravidelné kompozice také končila vodní nádrží.

Dnes neznáme již celou původní kompozici těchto posledních zahrad, ale dochované fragmenty hlavních kompozičních směrů a zejména vodní plochy, ať dnes jakkoli deformované, nám dávají předpoklady k úvaze o původní funkci vodních ploch, jejichž forma ani výzdoba se na místě již nedochovala.

Klasickými příklady vodních zahrad jsou dvě moravské zahrady, jež časově od sebe dělí celé století.

Rottalovská zámecká zahrada v HOLEŠOVĚ, o níž soudíme, že je současná s přestavbou zámku po roce 1650 podle návrhu Filiberta Luccheseho, má osobitou a nejen u nás ojedinělou osnovu: za zámkem je na plochém parteru postaven bazén ve tvaru U, který je uprostřed prolomen dalším dlouhým bazénem, který je plněn vodní kaskádou a který pokračuje k zámku v jeho ose, kde je ukončen centrální fontánou. Tento "Poseidonův trojzubec"navazuje pak na vodní zámecké opevnění.. Všechny kanály jsou lemovány stříhanými alejemi, které prostorově zvýrazňují ústřední kdysi broderiový parter kolem fontány, který je proťat ústřední osou zámku, končící v krajině dominantou Hostýna. I když je zahrada po stranách doplněna dalšími dekorativními částmi, vodní soustava kanálů je její určující a hlavní prostorový prvek, i když je zde doprovázen kulisou alejí, které však ve hmotě vykreslují půdorys vodního obrazce.

Kounicův SLAVKOV je druhý příklad velkorysé koncepce vodní zahrady, zde zřetelně odvozený od soudobých francouzských vzorů. Petruzziho kresba z roku 1732 zřetelně zakresluje horní parter za zámkem s dvěma velkými fontánami po stranách kompoziční osy zámku, jež sbíhá do dolního parteru vodní kaskádou, na niž navazuje dlouhý kanál, vyvádějící osu přímo do alejí v krajině. I když další návrhy, např. z roku 1774, a také přímo archeologické výkopy z 20.století nám předvádějí následující úpravy, např. změnu dvou fontán ve sled tří fontán v příčné ose na horním parteru nebo rozčlenění osového kanálu ve sled tří bazénů, vodní plochy zůstaly vždy jádrem všech variant barokní kompozice. Slavkov představuje jistě vrcholný příklad naší vodní zahrady.

Je třeba se však zmínit ještě o dvou příkladech, které ukazují další formy a vazby barokních vodních zahrad: v KRAVSKU premonstrátů v 2.polovině 18.století byla postavena v zahradě před zámkem půlkruhová terasa nad rybníkem, která nabízela široký pohled na vodní zrcadlo jeho hladiny, jejž umožňoval výškový rozdíl zámecké terasy nad vodní hladinou. Ten bezprostřední kontakt zámku a vodní plochy, který byl dosud sledován jen v dálkovém nadhledu s balkonů či teras zámku, se zde dostává do přímého kontaktu s výšiny zahrady s vodní plochou jak jsme viděli ve Vizovicích nebo Kravsku. Jen ve slezských Kravařích však zámek sestupuje téměř až k vodní ploše a umožňuje přístup k vodní hladině kamenným schodištěm, komponovaným v ose zámku.
Jako zvláštní příklad snad stojí za zaznamenání případ Sinzendorfských ŽIDLOCHOVIC. Významná zahrada, na níž snad v letech 1708 - 15 působil Ernest August Charbonier, žák Le Notrův a ve 20. a 30. letech Josef Hatzl, kterého po zhlédnutí židlochovické zahrady povolala Marie Terezie do Schönbrunnu, měla svůj vodní prvek v těsném sepjetí se zámkem: totiž vodní příkop v bastionové pevnosti, jež zámek do roku 1822 obklopoval. Soudobé kresby zakreslují na něm labutě a divoké kachny , zprávy mluví o rybách. Tento kanál působil tedy zřejmě jako společenská součást zahrady, umožňující například lov vodního ptactva, ale kompozičně do zahradního souboru nezahrnutý. Je však zřejmé, že obranná funkce příkopu byla již minulostí a byla nahrazena funkcí zahradní vodní plochy, která odpovídala současným společenským požadavkům.

 
Nyní uvažme, jsou-li i na Moravě zahrady italského typu, s vodou prýštící a tekoucí.Uvedu tři příklady:

Biskupská knížecí zahrada - Libosad - v KROMĚŘÍŽI. Navržena postupně dvěma italskými architekty Lucchesem a Tencallou v letech 1665-75, je naplněna řadou vodních hříček, které významně svědčí o jejím společenském významu a o pojetí zábavy v té době: v ústředním pavilonu zahrady, Rotundě, byly po obvodu zřízeny grotty, v nichž stříkaly vodotrysky a satyři postřikovali nic netušící návštěvníky a z váz prýštily prameny vod, v zahradě byly dominantně umístěny kašny Lví a Tritonů, v oranžerii fontána s nadživotní sochou Neptuna alias Moravuse, alegorizujícího chrlící pramen řeky Moravy, ve vivariu králíčí kopeček, kde vyplavením zvířat byl otevřen jejich lov. Také kuželna v hlavní ose zahrady byla spojena s vodními hříčkami, jež překvapovaly hráče netušenou sprškou. Složitou síť vodního vedení umožňovalo jeho zásobování ze dvou nádrží uvnitř zahrady a z velké vodní nádrže před původním vstupem do zahrady, která ostatně také sloužila k lodním projížďkám. Množství vodních detailů, kašny a nádrže s alegorickými sochami charakterizují italský ráz zahrady.

K italskému typu můžeme přiřadit i původní petřvaldskou zahradu v BUCHLOVICÍCH, o níž ostatně víme, že byla zbudována pro italskou šlechtičnu, aby jí připomínala domov. Je významná už tím, že je klasicky rozložená ve svahu na terasách: na nádvoří horní terasy kašna s pylonem, na střední terase nad protékající vodotečí salla terrena s předloženým parterem a velká fontána se sochařskou výzdobou na dolní terase. Právě tato dynamika terénu spolu s vodními prvky je osobitým obrazem italského pojetí.

Ovšem vrcholnou ukázkou tohoto typu zahrady je původní, dnes již nedochovaná zámecká zahrada v žerotínských VELKÝCH LOSINÁCH, vybudovaná v letech 1731-38 ve svažité podhorské krajině. Jejím ústředním motivem je vysoká vodní kaskáda, vyzdobená sochami, stékající do zdobného parteru, kde jí odpovídá fontána s řadou vodotrysků a dva postranní pavilony v příčné ose parteru. Stříhané stěny prostorového amfiteátru po bocích kaskády sice již navozují francouzské vlivy, ale celkový dramatický pohyb s dynamikou vodních prvků nezapře hlavní dojem italského rázu.

Je možno uzavřít, že vodní zahrady byly u nás v 17. a 18. století, v období manýrismu a baroka, dobře známé a že v obou svých formách zanechaly u nás významné svědectví a v dějinách našeho zahradního umění mají významné a nezastupitelné místo.

Dušan Riedl

 

seznam sborníků