Zahrada - majetek i oáza štěstí

 
 
Román o růži z 15. století je ve skutečnosti báseň. Vypráví o putování mladého muže za láskou, nejlepším místem pro setkání je zahrada. Brána do ní se otevírá za odměnu.
Stejně tak se v zahradě odehrává láskyplné dobrodružství, které je ústředním motivem Boccaciova Dekameronu.
V obou a mnoha jiných dílech, jejichž verše zní staletími, zhmotnila zahrada sen o harmonii a ideál křehkosti, vroucnosti a vědění.

Jako každý jiný pozemek je i zahrada majetkem a ve smyslu právním tedy nemovitostí. Na umělecký artefakt proměnila obdělaný kus půdy lidská činorodost vedená jak fantazií a vynalézavostí, tak vědomostmi o přírodě. Kompoziční syntéza živých a neživých složek je u tohoto artefaktu zdrojem nesmírné výrazové mnohotvárnosti. Zároveň ale také proměnlivosti, která od těch, kdož mají produkty zahradního umění na starosti, vyžaduje pochopení, představivost a notnou dávku trpělivosti.
Zastoupení, vzájemný poměr i ztvárnění živých i neživých komponentů se odvíjí od slohového pojetí zahrady. A naopak. Rozdíly v trvanlivosti slohového výrazu, předznamenaného slohovým pojetím, patří k projevům resp. důsledkům kompoziční syntézy živých i neživých komponentů, z nichž ty neživé fixují slohový výraz lépe než živá rostlinná složka. Produkty zahradního umění jsou v důsledku toho díly svým způsobem delikátními.
Pokud se týče slohového výrazu tak velmi ceněny jsou jakékoliv součásti nebo pozůstatky středověkých zahrad i formací renesančního a posléze manýristického původu, kterých už není mnoho. K nejvíce frekventovaným patří v rámci dochovaného fondu základy, které vznikly v baroku, klasicismu a romantismu. Nejmladší a v některých případech paradoxně málo poznaný okruh představují díla založená v historizujících analogiích starších stylových forem a nezřídka i v jejich kombinacích, i pod vlivem módních trendů nesených secesí, kubismem i funkcionalismem.
Na uchování slohového výrazu je pochopitelně kladen důraz především u památkově chráněných či historických zahrad a parků, pro něž se v odborné terminologii víceméně ustálilo označení památky zahradního umění. S živými vegetačními komponenty je v nich proto zcela nezbytné zacházet způsobem reflektujícím uměleckou vůli předznamenanou původním kompozičním ztvárněním. Jde o proces průběžného a cílevědomého usměrňování, a to v ploše, hmotě i dokonalém časovém koloběhu.

U památek zahradního umění hraje významnou roli též uchování druhové specifičnosti, na jejímž základě je lze zařadit do skupin jako jsou zahrady klášterní, hradní, palácové i měšťanských domů, zámecké zahrady, parky a královské i panské obory, zahrady nebo parky usedlostí a vil, městské parky, botanické zahrady a arboreta, zahrady/parky léčebných zařízení.
Zahrady či parky určitého druhu nepochybně vznikaly v závislosti na potřebách zakladatelů. Významnou roli přitom hrálo jejich postavení a ekonomické možnosti. Zakladatelé, tedy majitelé v roli stavebníků, reflektovali při budování svých zahrad či parků dobovou slohovou notu a v zásadě tudíž určovali také jejich stylové pojetí i výpravnost. Vlastní ztvárnění obvykle svěřovali uměleckým zahradníkům, architektům, sochařům a malířům, nezřídka se však na něm i osobně podíleli nebo je ovlivňovali. Obdobně si počínali i jejich následníci při pozdějších úpravách nebo přeměnách, což se u některých druhových skupin odráží širším slohovým rozsahem.
Druhová profilace, na jejímž základě můžeme zahrady či parky zařadit do zmíněných skupin, rozhodně souvisela i se společenskými podmínkami v širším kontextu. Velmi názorným příkladem je nejčetnější druhová skupina představovaná zámeckými zahradami a parky, které vznikaly v 17., 18. a ještě i 19. století jako součást zámků - šlechtických sídel uvnitř panství. Atraktivní druhová skupina palácových zahrad, jejichž doménou je naše hlavní město Praha, má naopak spojitost s přepychovými šlechtickými sídly, budovanými ve městech. Vznikaly již v renesanci, slavnou érou jejich rozvoje však bylo baroko, a tedy 18. století. Takřka sílu hnutí měla např. profilace druhové skupiny představované městskými parky. Hlavní vlna jejich zakládání nastala v 19. století, v časové shodě s rozvojem měst a oživením českého kulturního života.

Zahrady a parky vznikaly v minulosti pro obytné, reprezentační a hospodářské účely zakladatelů. Tyto tři základní funkce se v průběhu doby nezměnily, avšak již výrazový posun v označování funkcí (obytná › rekreační, reprezentační › společenská, hospodářská › užitná) signalizuje modifikaci způsobu i intenzity využívání.
K této modifikaci došlo v důsledku společenských a vlastnických změn. Problémy z toho plynoucí jsou nejzřetelnější v případech, kdy zahradní či parkové privatissimum určitého druhu (např. zámecká zahrada nebo park, palácová zahrada, klášterní zahrada) bylo zpřístupněno veřejnosti a tudíž vystaveno tlaku směřujícímu k novodobému přizpůsobování, vkládání novotvarů a zařízení vyžadovaných novými uživatelskými poměry. Zařízení potřebná zejména z provozních důvodů (např.osvětlení - bezpečnost) nebo z důvodu obohacení rejstříku využívání o společenské aktivity (např. nábytek pro příležitostné kulturní akce - koncerty) je pak třeba volit a koncipovat tak, aby do prostředí zapadla. Současná nabídka naštěstí umožňuje řešit tato zařízení citlivě, bez zvlášť negativních dopadů na památkovou substanci. Zcela odmítnout je nutné zábory pro skladovací zařízení, sportoviště, parkování apod., tedy tendence k utilitárnímu využívání, které je s funkcemi zahrad či parků v naprostém rozporu.

Smyslem památkové ochrany zahrad a parků je uchování slohového pojetí, druhové specifičnosti i jejich výrazové svébytnosti, která se odvíjí od zastoupení, poměru a charakteru živých i neživých komponentů. V důsledku expanzivních zásahů, nevhodného a nepřiměřeného využívání, nízké kvality a intenzity údržby potažmo její úplné absence i procesu přirozeného chátrání, dochází k ohrožení památková substance. Pokud zahrada či park není v dobrém stavu, nemá ani předpoklady k hodnotnému využívání. Náprava je věcí kvalifikované památkové obnovy.
Volbu správné metody památkové obnovy a zdařilost obnovného procesu má zaručit objektivní výchozí podklad, pořízený na základě všech potřebných průzkumů. Obnovné postupy vyžadují metodické ujasnění a usměrnění jednotnými pravidly. Realizace podléhá správnímu řízení včetně kolaudace. Již při obnově je žádoucí stanovit program následné péče zahrnující soustavnou údržbu, konzervaci a přiměřený způsob využívání co do vhodnosti i intenzity.
Památková obnova má vycházet z kvalifikovaných průzkumů. Jejich rozsah a hloubka (specializované průzkumy a rozbory), se podle povahy jednotlivých památek zahradního umění určuje na základě základního vyhodnocení jejich stavu.
Vedle umělecko-historického průzkumu nebo rozboru a průzkumu stavebně historického, které se pořizují obdobným způsobem jako u jiných druhů památek, vznikají u památek zahradního umění podle potřeby další specializované průzkumy nebo rozbory. Buď samostatně nebo v rámci stavebně historického průzkumu jsou to zejména dendrologický průzkum nebo rozbor, pedologický rozbor, hydrogeologický a geotechnický průzkum. Samostatně se realizuje průzkum restaurátorský a vyžadují-li to okolnosti, také průzkum archeologický.
O tom, zda se dendrologický průzkum nebo rozbor podnikne samostatně nebo v rámci stavebně historického průzkumu by se mělo každopádně rozhodovat na základě slohové podstaty. Je logické, že u zahradních či parkových teritorií jejichž kompozice je do značné míry postavena na hmotových seskupeních dřevin a sortiment dřevin se do kompozice promítá také svou barevností, texturou nebo jinými vlastnostmi, převážně tedy u krajinářský parků a parků v historizujícím krajinářském provedení, je nutné pořídit samostatný dendrologický průzkum, který následně spolu s kompoziční analýzou sehraje určující roli v přístupu k obnově parku.
Pedologický rozbor, kterým se zjišťují vlastnosti a složení půdy, má ve vztahu k památkám zahradního umění charakter pomocné analýzy, ale měl by být mnohem víc využíván.
Za určitých okolností je třeba přistoupit ke specifickým průzkumům jako je hydrogeologický, zabývající se výskytem a pohybem spodní vody, geotechnický jehož pomocí lze kopanými sondami nebo vrty ověřit např. stabilitu svahů, zjistit stav rozhraní země a podzemních nebo do země zapuštěných staveb a jejich částí jako jsou štoly, umělé vodní kanály a nádrže, základy staveb apod.
Archeologický průzkum znamená pro památky zahradní umění progresivní a u nás v plné míře zatím nepříliš frekventovanou techniku. Pokud se totiž v zahradě či parku archeologický průzkum aplikuje, je povětšinou zaměřen na zjištění nebo ověření původní situace staveb. Zkoumání terénní konfigurace i dispozice a kompozice zahrady/parku není u nás prozatím prostřednictvím archeologického průzkumu obvyklé. Volá se však jak po jeho zavedení, tak po prezentaci některých památek zahradního umění prostřednictvím archeologických nálezů ponechaných in situ, event. formou archeologické anastylosy tj. rekompozice nalezených součástí s rozeznatelným užitím doplňujících prvků.
Ve smyslu Benátské a Florentské charty se pod pojmem "restaurátorský průzkum" rozumí objektivní výchozí podklad pro obnovu památky, tedy i památky zahradního umění, a to jako celku. U nás však takřka bez výjimky platí, že pokud je zahrada/park předmětem restaurátorského průzkumu, je tento průzkum zaměřen na sochařská díla nebo na sochařskou, plastickou, malířskou výzdobu staveb nacházejících se v zahradě/parku a v některých případech na dílčí stavební součásti jako jsou např. obruby kašen, schodišťové stupně, balustrády apod. Pokud mají být zásady obsažené v Benátské a Florentské chartě brány vážně, bude muset u pojmu "restaurátorský průzkum" nezbytně dojít k významovému posunu.

Uchování památkové substance, autenticity a celkového dobrého stavu zahrad a parků a tedy i možnosti jejich kvalitního využívání, do značné míry závisí na údržbě a konzervaci, t.zn. pravidelném, systematickém, kvalifikovaném a patřičně intenzivním ošetřování pokrývajícím všechny komponenty. Absence údržby a konzervace nebo i jejich nedostatečná intenzita a profesionalita, patří k příčinám vyvolávajícím potřebu obnovy památek zahradního umění. Mnoho problémů vzniká v důsledku různých mezistupňů jako jsou příležitostný úklid a nárazová opatření obvykle pod tlakem kritického stavu. Také však v důsledku nízké profesionality, špatného pochopení díla a jeho trvalého deformování v dobré víře (k nejčastějším patří laické vysprávky, náhrada původních součástí novodobými, pomíjení probírek, výsadby na kompozičně důležité volné plochy aj.).
Pro pravidelnou a kvalifikovanou údržbu a konzervaci je třeba cílevědomě vytvářet podmínky a za žádnou cenu nepřipouštět improvizaci nebo laické zacházení s kteroukoliv složkou historické zahrady či parku. Pokud památka zahradního umění vyžaduje památkovou obnovu, mělo by se spolu s ní prosadit zajištění následné údržby a konzervace. Bez nich se totiž námaha, vynaložená na obnovu, stává zbytečnou a draze zaplacenou zkušeností.
Památky zahradního umění jsou stejně jako jiné nemovité kulturní památky chráněny podle zákona č. 20/87 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, který upravuje formy péče, mezi nimi i povinnost vlastníků starat se o památky tak, aby nebyla porušena jejich podstata. Rozpory mezi zákonnou ochranou a faktickou péčí ilustrují především obtíže ve zvládání péče o památky zahradního umění, a to dokonce v případech, kdy jsou součástí těch nejcennějších památkově chráněných areálů.
Problémy se zajištěním péče nepochybně souvisejí s možnostmi financování. Prakticky jediným zdrojem, z nějž bylo do roku 2001 možné podporovat rehabilitace i údržbu památkově chráněných zahrad a parků, byl Fond životního prostředí. Avšak i poskytování prostředků z tohoto zdroje je od roku 2001 omezeno, a to v důsledku změny rozpočtových pravidel, nepřipouštějící souběh s jiným zdrojem napojeným rovněž na státní rozpočet.
Paradoxní na této situaci je, že péči o památky zahradní umění lze sice omezeně, avšak přece jen, podporovat z prostředků určených pro jiný úsek státní správy a že programy péče o památky zahradního umění je nutné podřizovat pravidlům, která zásadám památkové péče nemusí zcela vyhovovat. Historickým zahradám a parkům by pochopitelně nejlépe svědčil samostatný program financovaný Fondem záchrany a péče o památky zahradního umění. Pokud ale v památkové péči nedojde k systémovým opatřením, směřujícím m.j. k zajištění finančních zdrojů, lze jeho zřízení těžko očekávat.

Jak stojí v úvodu, zahrada je majetkem a ve smyslu právním nemovitostí. Majetek vždy znamená starost.
Majetek v podobě zahrady je však i oázou štěstí. Přetrvává Román o růži, v němž popis zahrady nezapře inspirační vliv Plinia mladšího z doby kolem roku 100. I verše Dekameronu, který má snad ve všech dobách své literární následovníky. Spolu s nimi zprostředkovává ideje myslitelů, kteří žili a učili téměř před dvěma a půl tisíciletími převážně v Aténách. Patřil k nim i velmi obdivovaný a stejně tak haněný Epikuros. V jeho zahradě rozmlouvali mistři se žáky o správném způsobu života a zahradním štěstí bytí. Tak jako tehdy i dnes pociťují toto štěstí všichni, jimž krásy zahrady zjasňují svět a pro něž je zahrada stále tím nejlepším místem k přátelským i láskyplným setkáním.
Existuje však ještě i další forma zahradního štěstí. Dopřána je tomu, kdo o zahradu pečlivě a vytrvale pečuje a tato starost je mu radostí. Podobá se nebo patří k Čapkově odrůdě druhu člověk. Jde o odrůdu, která zná výtečný recept na anglický trávník, jenž - podobně jako recept na worcesterskou omáčku - pochází od "anglického venkovského šlechtice". Tomuto šlechtici pravil jeden americký miliardář: "Pane, já vám zaplatím co chcete, když mi prozradíte, jakými prostředky se udělá tak dokonalý, tak zelený, tak hustý, tak bezvadný, tak sametový, tak stejnoměrný, tak svěží, tak nezničitelný, zkrátka tak anglický trávník jako je ten váš." - To máte docela prosté," pravil na to ten anglický venkovský šlechtic: "To se musí dobře a hluboce připravit půda; musí být živná a propustná ani kyselá ani mastná ani těžká ani jalová; potom se musí dobře urovnat, aby byla jako stůl; pak zasejete travní semínko a půdu pečlivě zaválcujete; potom to denně kropíte, a když tráva vyroste, týden co týden ji posečete, posečenou vymetete košťaty a trávník zválcujete; musíte jej denně kropit, rosit, zvlažovat; a když to budete činit tři sta let, budete mít právě tak dobrý trávník jako já."

 
Ing. Božena Pacáková-Hošťálková

seznam sborníků