DIETRICHSTEINSKÉ ZAHRADY NA MORAVĚ V 18. STOLETÍ

Knížecí a hraběcí rod Dietrichsteinů byl po knížatech z Liechtensteina a olomouckém biskupovi nejvýznamnějším pozemkovým vlastníkem na Moravě. Jeho příslušníci byli svými úřady úzce spjati s habsburským dvorem ve Vídni. Byli mecenáši a stavebníky a proto by mohlo být jistě zajímavé povšimnout si, jak byla na dietrichsteinských panstvích rozvíjena zahradní kultura v době barokní. Bohužel dietrichsteinské zahrady nejsou již dnes k dispozici ve svém původním stavu a proto je musíme především rekonstruovat. Na druhé straně ovšem z pramenů známe jména některých zahradních architektů a zahradníků, kteří pro tento rod pracovali a známe i některé projekty zahradních úprav. S Dietrichsteiny je nakonec spjata i také (na základě dobových svědectví) údajně jedna z nejkrásnějších barokních zahrad na Moravě - zahrada židlochovická. Je tedy možné, abychom na základě některých pramenů dokonce propojili dietrichsteinský mecenát se stručnými dějinami zahradního umění ve střední Evropě.

Zahrady "krásného staviteltství"
Počátky zahradní kultury 18. století ve střední Evropě jsou spojeny s architektonickou generací představitelů tzv. "krásné architektury" ve Francii (architekti jako např. Robert de Cotte, Jacques V. Gabriel, Jean Aubert, aj.). Snahou příslušníků této generace byla jednoduchost a akademická racionalita koncepce, propojení rokokových a klasicizujících prvků a především "bienséance" - tj. přiměřenost stylových prostředků architektonické úloze oproti "velkému stylu" v pozdním období vlády Ludvíka XIV. To se týkalo rovněž zahradní tvorby; ta sice stále spatřovala svůj hlavní vzor v André Le Nôtrovi, ale základní principy jeho zahradní tvorby převáděla do racionálního zjednodušení - srov. Jean-Baptiste Alexandre Le Blond (1679-1719) případně Claude Desgots (před 1732).
V habsburské podunajské monarchii byla typickým příkladem tvorba a teoretický přístup k architektuře francouzského architekta Jeana Treheta (1654 - 1723). Trehet pracoval na vídeňském dvoře již od roku 1686. Byl znám jako tvůrce dekorací a ornamentů, ale též jako projektant letohrádků na "francouzský způsob". Na dietrichsteinském dvoře v jihomoravském Mikulově působil kolem roku 1700 rovněž jako architekt, tvůrce interiérů, zahradní architekt. Brněnský historik umění Zdeněk Kudělka poukázal na podkladě pramenů, že jeho významnou činností byla dokonce práce jako knížecího uměleckého poradce a nákupčího uměleckých děl v době vlády knížete Leopolda z Dietrchsteina (1698-1708). Právě pro tohoto aristokrata navrhl Trehet v letech 1686-1692 úpravu zahrady pod mikulovským zámkem. Na jiném místě jsem se domníval, že tyto úpravy mohly být spojeny s některými rannými projekty architekta Johanna Bernarda Fischera von Erlach. Nás ovšem bude zajímat zahrada, jejíž podobu známe na schematické kresbě z doby kolem roku 1710. Zahrada byla založena na terase pod zámkem s vyhlídkou do jižního okolí. Ze schematického náčrtu můžeme usuzovat, že byla rozdělena do dvou částí: vstupní partery od městského předzámčí byly vybudovány kolem velkého kruhového bazénu. Na konci zahrady byla vytvořena další, menší parterová část (z barevného písku?) kolem menšího bazénu. Součástí zahrady byly sochařské práce v jejím interiéru a rovněž dlouhá oranžérie připojená ke skále pod zámkem. Podobné rozdělení zahradních parterů bychom zjevně nalezli na plánech zahrady zahradního Paláce Schönborn (zde jsou doloženy jednak zahradní partery, jednak z písku vybudovaný "parterre de la comedie"). Tento palác vystavěl architekt Johann Lucas von Hildebrandt v letech 1706-1711; autor zahrady není sice znám, ale Jean Trehet by jím mohl velmi dobře být.
V pramenech je Jean Trehet zmiňován i na jiných místech u Dietrichsteinů a obdobná, malá parterová zahrada byla též součástí Dietrichsteinského letohrádku v Laxenburgu. Z proslulých vídeňských zahrad byl rovněž autorem zahrady Liechtensteinského zahradního paláce v Rossau (po 1691), zahrady při císařské Favoritě (po 1692), původního projektu zahrady v Schönbrunnu (1695), aj. Z Trehetova díla se dodnes vlastně kromě dílčích projektů nic nezachovalo a my je můžeme pouze rekonstruovat na základě o něco mladších vedut. Přece jen se však zdá, že můžeme zjistit některé konstanty jeho zahradní tvorby na počátku 18. století:
a) zdůraznění hlavní osy prostřednictvím stromových alejí, nebo alespoň alejí obelisků či váz;
b) "výšivkové partery" ohraničené trávníkem a sochařskými pracemi;
c) ukončování zahrad drobnými stavbami (kasíno, vodotrysk) či vyhlídkou, z nichž mohl být veden zpětný pohled na hlavní budovu.

Francouzská "klasika" a rezidenční zahrada
Zřetelné prvky rychle se měnící zahradní módy na počátku 18. století můžeme pozorovat ve Vídni na zahradě Paláce Mansfeld-Fondí (později Schwarzenberský palác), budovaného spolu se zahradou kolem roku 1700, a vedlejšího Belvederu prince Evžena Savojského z pozdější doby. Na vedutě Salamona Kleinera z roku 1731 starší zahradu uvidíme v jejím původním stavu. Tato zahrada spolu s boskety a hlavní perspektivní osou se asi nejvíce blíží klasickému francouzskému konceptu André Le Nôtra; stromové aleje, aleje kamenných obelisků a utváření parterů ovšem dobře odpovídají způsobu práce Jeana Treheta. Vedle ní jsou zleva doprava: Belvedere a jeho zahrada - rezidenční zahrada "po-Lenôtrova" Dominiqua Girarda a konečně rokokově komorní zahrada oranžérie prince Evžena Savojského. Nejprve se zastavíme u zahrady, kterou nazývám "rezidenční", tj. zahrada při stavbě, která má významný vrchnostenský a rezidenční rámec.
Za nejkrásnější zahradu na Moravě byla ve druhé polovině 18. století považována dietrichsteinská zahrada při zámku v Židlochovicích. Tato zahrada měla již značně zajímavé "předdějiny". Při jejím budování pro dvorského kancléře Filipa Václava hraběte Sintzendorfa se setkáváme se jménem Ernsta Augusta Charbonniera (1677-1747), syna slavného zahradníka Martina Charbonniera. Oba prosluli jako zahradní architekti rezidenční zahrady v Herrenhausenu u Hannoveru. Bohužel nemáme přesnější informace o Charbonnierově pobytu v Židlochovicích (údajně si odsud odvezl do Hannoveru manželku, dceru jednoho z panských úředníků). Nelze však vyloučit, že zde mladý Charbonnier zakládal před rokem 1721 zahradu podle projektu francouzského královského architekta Roberta de Cotte.
Původní projekt židlochovické zahrady máme dochován v de Cottově pozůstalosti. Přesto, že nemáme detailnější plány z pozdějšího období, lze předpokládat, že základní rozvrh zdejší zahrady zůstal i později zachován:
a) zahrada měla tvar příčného obdélníka se segmentovým vypnutím v ose proti zámecké "insule";
b) půdorys byl rozdělen do tří paralelních částí (prostřední záhony s ubíhající perspektivou v ose, na bocích vždy dvojice pravoúhlých ploch);
c) boční půdorysné plochy obsahovaly za sebou partere a bosket.

Z tohoto projektu vyčteme, že Robert de Cotte (1656-1735) ve svém konceptu "krásné architektury" pracoval s racionální a jasnou zahradní strukturou, podobně jako jeho současník Claude Desgots. Kdo však konkretizoval další výstavbu v následujících letech, přesně nevíme. Lze však upozornit na to, že na Moravě se v této době pohybuje další z velkých zahradních architektů Dominique Girard (doložen 1709 - 1738). Jako "Brunnenmeister" je totiž doložen nejprve u bavorského kurfiřta (Schleissheim - Lustheim, zahrada, 1715), o něco později ve Vídni u prince Evžena Savojského. Kromě vídeňského Belvederu je Girard doložen i na Moravě při budování zahrady v Jaroměřicích nad Rokytnou (1719). Je tedy možné, že zde zhotovil projekt zahrady, který je dochován na prospektu Nicolase Millicha v zámeckých sbírkách. Zahrada na tomto prospektu má řadu rysů, známých z Le Nôtrových dispozic (hlavní perspektivní osa, využití kruhových bazénů v této ose, boskety po stranách hlavních květinových parterů). Kromě Jaroměřic je Girardova přítomnost doložena i na jiných místech na Moravě a ve Slezsku u Liechtensteinů, takže jeho možná - přinejmenším konzultační účast na židlochovické zahradě by mohla být pravděpodobná.
Pokud hovoříme o konceptu "rezidenční zahrady" na Moravě, vzpomeneme si zjevně na inženýrské projekty z pozdějšího období: na projekt Václava Petruzziho pro Slavkov ze 30. let 18. století, na nový projekt z okruhu Josefa Ignáce Ciraniho z Bolleshausu pro kroměřížskou podzámeckou zahradu z 50. let 18. století a nakonec ještě na pozdní "opatský" projekt pro rajhradský klášter od Josefa Anneise.

Dietrichsteinové a Schönbrunn
Po smrti Filipa Ludvíka ze Sintzendorfu koupil židlochovické panství roku 1743 hrabě Leopold z Dietrichsteina. Jeho zahradním architektem se stal Josef Hätzl, jenž asi v Židlochovicích pracoval již dříve. Nový majitel pokračoval dále ve francouzsky orientované stavbě s dílčími úpravami za pomoci architekta Františka Antonína Grimma. Jeho zahradník pracoval v zahradě přibližně do roku 1748. Tehdy, po návštěvě Židlochovic Marií Terezií, byl povolán do císařského Schönbrunnu. Pro císařský dvůr okamžitě vypracoval poměrně známý, tzv. Hätzelův plán. Ten je jednou z typických ukázek pozdně barokního, monumentálního řešení, modifikujícího francouzské ideje Roberta de Cotta i středoevropsky naturalizovaného Dominica Girarda. Hätzl přitom v Schönbrunnu vychází z původního Trehetova projektu, ale novým hlavním motivem se stala integrace kaštanové aleje do osy parku před zámeckým průčelím. Plán Židlochovic z tzv. prvního vojenského mapování Josefa II. ukazuje tutéž základní dispozici a můžeme proto předpokládat, že jeho autorem byl ve 40. letech 18. století rovněž tento zahradník. Úpravy stromových řad jsou ostatně v Židlochovicích za Dietrichsteinů doloženy i dalšími prameny.
Na konci 40. let získal Židlochovice majorátní pán z Mikulova, kníže Karel Maxmilián z Dietrichsteina. Také pro něj pracoval architekt František Antonín Grimm a nově též vídeňský zahradní architekt Anton Zinner. Ten vypracoval ve 30. a 40. letech 18. století na vídeňském dvoře celou řadu intimně založených rokokových zahrad. Zinnerovým oblíbeným motivem se stala "komorní zahrada", jejíž ústřední, ne příliš velký parterre byl ohrazen trejáží s popínavými rostlinami, do níž byly vsazeny dřevěné pavilony. Uprostřed byly travnaté partery, mimo ústřední část se potom nalézaly boulingriny, drobné letohrádky, případně oranžerie. Takovou zahradu dobře známe z grafických listů, znázorňujících "malou - rajskou zahradu" vídeňského Belvederu. Grafik Salomon Kleiner tyto grafické listy vypracoval roku 1737 a toto datum je možné považovat za datum právě dokončovaných zahradních prací (oranžerie se v té době právě stavěla). Stejnou zahradní koncepci známe z plánů pro malou zahradu (dnes nazývanou Kronprinzgarten) při parku v Schönbrunnu aj. Pozoruhodné Zinnerovy výkresy jsou ovšem zachovány v souvislosti s výstavbou dietrichsteinského letohrádku s hřebčincem v Kupařovicích u Pohořelic z doby před polovinou 18. století. Na dvou variantách jsou zde použity všechny motivy, kterými byl Anton Zinner proslulý. Podobně komorní ráz měly i další dietrichsteinské zahrady, např. při bažantnici v Mikulově, Pohořelicích a na dalších místech. Neznáme sice vždy jejich přesnou podobu, známe však alespoň dílčí kresby a projekty parterů a basketů, uchovávané mezi výkresy inženýra a architekta Františka Antonína Grimma.

Mezi užitkovostí a přirozeností
Na sklonku 18. století zájem Dietrichsteinů o jejich zahrady a parky začal upadat. Exemplárním příkladem jsou zde opět Židlochovice. Ještě v 80. letech 18. století je zahrada zmiňována jako nesmírně krásná, roku 1784 se stane navíc proslulou: kněžna Marie Kristýna zde dává vzlétnout montgolfiéru. Ale již na počátku 19. století je zahrada pozvolna rušena, je rozprodávána bohatá oranžérie. Stav zahrady na mapách v první polovině 19. století již jen v nejběžnějších obrysech připomíná její původní geometrickou podobu.
V této době jsou u Dietrichsteinů obecně přetvářeny zahrady do modernější - volnější podoby. Není to spojeno pouze s estetickým zhodnocením; často působí i význam učelovosti. V Kupařovicích jsou ku příkladu vysázeny jetelové záhony. Dietrichsteinský zahradní architekt první poloviny 19. století, Carl Marx, vypracoval velkou řadu projektů, které v podstatě zjednodušeně přetvářely zahradní partery do podoby přírodních parků s klikatícími se cestičkami. Stalo se tak v Židlochovicích, Boskovicích, Sokolnicích i v Mikulově. Jedním z ambiciózních projektů tohoto druhu byl posléze plán na přestavbu letohrádku obklopeným sentimentální zahradou na Porzinsel u Mikulova (Johann Philip Joendl).
Jedním z propagátorů těchto zahrad byl na Moravě především Franz Anton Schrämbl, ředitel "normální školy" v Opavě a později majitel nakladatelství, sídlící v Brně, v Dietrichsteinském paláci. Roku 1805 popsal pro časopis Patriotisches Tageblatt moderní "sentimentální zahrady" na Moravě a když se stal v pozdější době vydavatelem a nakladatelem ve Vídni, i zde vydal zde práci s nákresy nejvýznamnějších "anglo-čínských zahrad" ve střední Evropě. Ve Schrämblových zahradách byly budovány antikizující chrámy, ruiny a pitoreskní pavilóny. V nich mohl jejich objednavatel nebo návštěvník odpočívat, přemýšlet a meditovat. Byly zde jmenovány např. již zahrada lednická a obdobná zahrada v Nových Zámcích u Litovle (knížata Liechtensteinové), dále dvě brněnské zahrady hrabat Mittrowských, brněnské Lužánky, a další zahrady v Kroměříži (olomoucký arcibiskup), v Paskově (Josef Mittrowský), Lysicích (hrabě Dubský), Javorníku (biskup vratislavský), Veselí nad Moravou (hrabě Frant. Ant. Magnis), v Dolní Rožínce (Jan Nepomuk Mittrowský) a na Pernštejně (svob. pán Ignác Schröfl z Mannbergu). Na severní Moravě zvláště zahrady v okolí Opavy: při hradbách a v těsném okolí (hrabě Karel Čejka z Badenfelsu), Dobroslavice (rytíř Josef Czaderský), Velké Heraltice (hrabě Eugen z Wrbna), Schönstein- Štáblovice (Sobkové z Kornic) aj. Vcelku symptomatické však bylo, že v jeho pracích se již s dietrichsteinskými zahradami nesetkáváme. Jejich význam jako objednavatelů byl totiž poměrně úzce spjat pouze s 18. stoletím a s jedinou rezidenční zahradou v Židlochovicích, kterou si ovšem dnes již můžeme pouze představovat.

seznam sborníků