I. Historie programu u nás
První pokus o nastartování samostatného programu dobrovolnictví v nemocnicích proběhl v roce 1998, kdy se jej pokoušel realizovat Open Society Institut New York. Tyto první kroky byly neúspěšné a tak koncem roku 1999 po dohodě s Open Society Institutem a nadací Open Society Fund Praha převzala tento pilotní program s názvem Dobrovolníci v nemocnicích Hestia - Národní dobrovolnické centrum.
Jako první se do programu zapojila Fakultní nemocnice Motol (konkrétně Klinika dětské onkologie). Velmi brzo následovala Nemocnice Kroměříž a do dubna 2001, kdy končila pilotní část programu, se počet nemocnic a zdravotnických zařízení rozrostl na pět. Vedle výše zmíněných to byly ještě Dům léčby bolesti s hospicem sv. Josefa v Rajhradě, Léčebna dlouhodobě nemocných v Ryjicích a Nemocnice v Českých Budějovicích.
Pouze v Rajhradě si hospic program řídí sám, ve zbývajících případech je nositelem programu místní dobrovolnické centrum. V Praze to je Dobrovolnické centrum Klubu interaktivního domu o.p.s. (dále DC KID), v Kroměříži Spektrum o.s., v Ústí n. L. místní Dobrovolnické centrum a v Českých Budějovicích Ústav sociální práce Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity.
Za dobu realizace od listopadu 1999 do dubna 2001 se do programu zapojilo 115 dobrovolníků, kteří odsloužili více než 1500 hodin, a počet klinik a oddělení se rozrostl na devatenáct.
Naší pochopitelnou snahou bylo zajistit i po ukončení tohoto pilotního programu vhodné podmínky pro další nemocnice a zdravotnická zařízení hodlající spolupracovat s dobrovolníky. Podařilo se pro tuto myšlenku získat podporu Ministerstva zdravotnictví České republiky.
Ministerstvo zdravotnictví z programu Národního plánu vyrovnávání příležitostí pro občany se zdravotním postižením dvakrát podpořilo první vydání manuálu Dobrovolníci v nemocnicích. Pro rok 2002 již ministerstvo vypsalo opět v rámci stejného programu dotace pro dobrovolnické programy v nemocnicích. Celkem byla podpořeno 10 projektům v celkové výši 904 000 Kč.
Program byl podporován nadacemi Open Society Fund Praha a Open Society Institut New York a Ministerstvem zdravotnictví České republiky.

II. Klíčové otázky
U každého začínajícího dobrovolnického programu v nemocnicích se objeví řada základních otázek, které se týkají:

1. Náplně činnosti dobrovolníků, tj. co vše mohou dobrovolníci dělat, aby jejich činnost byla užitečná a prospěšná
2. Bezpečí programu, tj. jak zajistit, aby činnost dobrovolníků nepoškozovala pacienty a zařízení.

Druhé otázce bych se rád věnoval.

III. Bezpečí programu
Snaha o to, aby činnost dobrovolníků nepoškozovala pacienty a neškodila zdravotnickému zařízení je pochopitelná. Mezi nejčastější obavy patří:
"Jak zajistit, aby dobrovolníci byli slušní lidé?"
"Co když nám tu budou krást?"
"Jak zajistit, aby se k dětem nedostali pedofilové?"
"Zvládnou činnost, kterou budou dělat?"

Časté dotazy také směřují k tomu, že činnost dobrovolníků v nemocnicích není legislativně podchycena (nicméně legislativní oporu nemá ani působení sociálních pracovnic v nemocnicích).
Vztah mezi nemocnicí a dobrovolníkem je proto nutné vymezit a podmínky dobrovolnictví zajistit jiným způsobem a to například:

1. vstupními požadavky na dobrovolníka,
2. systematickým vedením dobrovolnického programu včetně přípravy dobrovolníka,
3. písemným vymezením práv a povinností dobrovolníků a pojištěním dobrovolníků.

Vstupní požadavky
Mezi standardní požadavky patří odpovídající věk (dle činnosti obvykle 18 let), potřebná motivace k dané činnosti, bezúhonnost (lze zajistit např. doporučením) a ve specifických případech i další (např. v hospicové péči, alespoň jeden rok od případného úmrtí v rodině). V zásadě lze říci, že postup při práci se vstupními požadavky na dobrovolníka, se principiálně neliší od postupu při přijímání nového zaměstnance.

Systematické vedení programu včetně přípravy dobrovolníka
Dobrovolnictví v nemocnicích, ale i v dalších zařízeních, jako jsou domovy seniorů, sociální ústavy a jiné, klade vyšší nároky na organizaci dobrovolnictví. A to proto, že se jedná o zařízení s přesnými pravidly a jasnou strukturou. Z těchto důvodů, ale i z důvodů ochrany pacientů a samotných dobrovolníků, musí i dobrovolnictví mít jasná pravidla a zapadat do systému péče o pacienty a klienty. Dobrým cílem je vytvoření dlouhodobého, funkčního systému dobrovolnictví, který nenarušuje léčebný provoz v nemocnicích a zároveň vhodně doplňuje práci odborného personálu tam, kde je to možné. Tím se postupně stává součástí komplexní péče o pacienty.

Samotnou realizaci dobrovolnického programu lze rozdělit do těchto na sebe navazujících etap:

• příprava projektu,
• získávání dobrovolníků,
• první pohovor s dobrovolníky,
• výcvik dobrovolníků,
• samotné zahájení jejich dobrovolnické činnosti,
• průběžná supervize dobrovolníků,
• motivování dobrovolníků,
• vyhodnocování programu,
• (případné) ukončení spolupráce s dobrovolníky.

K zajištění bezpečí programu patří i zřetelné označení dobrovolníků (stejná trička, visačky), seznam dobrovolníků s fotografiemi na odděleních, kam docházejí atd.

Písemné vymezení práv a povinností dobrovolníků a pojištění dobrovolníků Jedná se o dalším stupň zajištění programu. Kontrakt (smlouva, dohoda o dobrovolnické činnosti) mezi dobrovolníkem a nemocnicí (nebo neziskovou organizací spolupracující na realizaci programu) je uzavírán na základě občanského zákoníku. Jde buď o smlouvu příkazní dle § 724 nebo o tzv. smlouvu nepojmenovanou dle § 51. Mimo to je vhodné, aby dobrovolníci podepsali i etický kodex a mlčenlivost (která se vztahuje především ke skutečnostem, které se dobrovolník dozví o pacientovi).
Aby byl program zajištěn i případě, že k nějaké nehodě dojde, je vhodné dobrovolníky pojistit na škodu, kterou způsobí v době své dobrovolnické činnosti třetí straně. Tento druh pojištění již dnes poskytuje několik pojišťoven. V pilotní části programu byli dobrovolníci pojištěni u Hasičské vzájemné pojišťovny a to až do výše 500.000 v případě hmotné škody a 1.000.000 Kč v případě poškození zdraví. IV. Struktura programu
Uspořádání programu se dělí na dva základní typy:

Interní model
V tomto případě realizuje dobrovolnický program nemocnice sama. Na realizaci se podílejí:

• garant programu, který především odpovídá za program jako celek a je zodpovědný vedení nemocnice. Garantem může být hlavní sestra nemocnice, vedoucí psychosociálního úseku, sociální pracovnice atd.,
• koordinátor dobrovolníků, v jehož náplni práce je především samotná spolupráce a příprava dobrovolníků, je zodpovědný garantovi programu, komunikuje s kontaktními osobami,
• kontaktní osoby na odděleních - to jsou zaměstnanci oddělení, které spolupracuje s dobrovolníky. Kontaktní osoby se podílí se na výběru dobrovolnických činností, které vyhovují oddělení, mají přehled o fungování dobrovolníků přímo na oddělení, komunikují s koordinátorem dobrovolníků.

Smíšený model V tomto případě se partnerem nemocnice stává nestátní nezisková organizace (dále jen NNO) se zkušenostmi s dobrovolnictvím. Může jí být buď regionální dobrovolnické centrum nebo organizace, která realizuje nějaký jiný dobrovolnický program. V takovém případě realizuje NNO program pro nemocnici na základě smluvního vztahu. Tento model byl prvním používaným v ČR. V počátcích programu jsme hovořili o externím modelu, kdy NNO organizovala celý dobrovolnický program pro nemocnici sama.
Nicméně se ukazuje, že určitá míra spolupráce na programu ze strany nemocnice je nutná. Oproti modelu internímu má model smíšený výhodu ve větších možnostech financování projektu a NNO také většinou dokáží pružněji reagovat na změny podmínek projektů. Nevýhodou oproti internímu modelu je nutnost rozdělení kompetencí mezi NNO a nemocnici a z toho plynoucí potřeba dobré kooperace mezi nimi. Rozdělení kompetencí může být velmi široké v celém spektru možností od externího modelu k internímu.

K úspěšnému fungování tohoto modelu je třeba:

• jasná dohoda o spolupráci mezi NNO a nemocnicí, dobrá komunikace mezi NNO a nemocnicí a vzájemná důvěra a podpora projektu,
• dobré rozdělení kompetencí, zodpovědnosti a rolí pro obě strany.

V. Vybrané zkušenosti z práce s dobrovolníky
Zde bych se jen krátce zastavil u dvou témat, někdy neprávem opomíjených a spolu souvisejících:

• motivování dobrovolníků a
• ukončení spolupráce s dobrovolníky

Motivování dobrovolníků
Při setkáních s kolegy z nemocnic spolupracujících s dobrovolníky se často setkáváme s otázkami, které se týkají motivování dobrovolníků.
Jak si udržet dobrovolníky? Jak je motivovat? Je to nutné?
Ukazuje se, že nebývá až takovým problémem získat nové a nadšené dobrovolníky, jako spíše je po vycvičení udržet po delší dobu a zabránit přílišné rotaci dobrovolníků. S odchody dobrovolníků je třeba počítat, nicméně dobrá práce s motivací prodlužuje dobu jejich spolupráce a spokojenost dobrovolníka.
Nejdůležitější je poděkování a ocenění jejich činnosti, které lze provést celou řadou forem.
Je vhodné na to nezapomínat, oceňovat poměrně často a různými formami (osobní poděkování, navržení na cenu Křesadlo - dobrovolník roku, uvedení ve výroční zprávě, neformální setkání dobrovolníků atd.). Důležité je dát najevo, že oceňujeme člověka nikoliv jen jeho činnost.
Ocenění je podstatným prostředkem pro udržování motivace dobrovolníků ale nikoliv jediným.

Mezi další faktory udržující motivaci dobrovolníků patří:

• příjemná atmosféra v dobrovolnickém centru či oddělení a v celém zdravotnickém zařízení,
• dobře fungující management dobrovolníků,
• jasná a jednoduchá pravidla fungování dobrovolníků,
• jasné signály ze strany personálu i pacientů, že činnost dobrovolníků je smysluplná a vítaná,
• rychlé a smysluplné reagování na podněty a připomínky dobrovolníků,
• účinné řešení konfliktů,
• rychlá a účinná pomoc dobrovolníkovi v případě, že o ni požádá,
• zřetelná shoda mezi deklarovanými cíli, posláním a smyslem dobrovolnické činnosti v daném zařízení a praxí dobrovolnické činnosti tamtéž,
• jasná dohoda s dobrovolníkem, ve které je přesně stanoveno, jaké činnosti se dobrovolník věnuje, v jakém rozsahu, a kdy nebo za jakých podmínek tato dohoda končí.

Ukončení spolupráce s dobrovolníkem
Ukončení vzájemné spolupráce s dobrovolníkem může být dvojí:

Po dohodě
V tomto případě se s námi dobrovolník z nějakých důvodů na ukončení dohodne (například změna bydliště atd.), nebo mu vyprší smlouva. V takovém případě je vhodné mu poděkovat, předat osvědčení o účasti v programu a zhodnotit s ním jeho působení v programu.

"Propuštění" dobrovolníka
Ukončení spolupráce s dobrovolníkem, který se do programu nehodí, je někdy pro koordinátora dobrovolníků náročné. Problematické může být vypořádání se s myšlenkou, že odmítáme někoho, kdo nabízí pomoc bezplatně a s nadšením. Je si ale třeba uvědomit, že dobrovolník, jehož činnost by byla na škodu nebo který by porušoval pravidla, by mohl svým konáním ohrozit pacienty a následně i existenci celého programu.
Propuštění dobrovolníka je krajním řešením v případech, kdy dobrovolník soustavně porušuje dohodnutá pravidla programu nebo je poruší závažným způsobem.
Předcházet se této situaci dá z části tím, že dobrovolníka, jenž se do programu nehodí, nepřijmeme. Možnost ho odmítnout je již při vstupním rozhovoru nebo při výcviku, kdy i sami dobrovolníci často zjistí, že program v nemocnici není to co hledají. Překročí-li dobrovolník pravidla programu, je třeba jej na tuto skutečnost upozornit a probrat ji s ním a to v rámci supervize nebo v rozhovoru s koordinátorem. Je vhodné zjistit, zda dobrovolník dané pravidlo znal, zda jej dobře pochopil a jaké důvody jej k tomuto kroku vedly.
Časté nedodržování některého pravidla by mělo vést garanta programu k zvážení smysluplnosti tohoto pravidla nebo přehodnocení způsobu vysvětlování pravidel dobrovolníkům.
Nicméně je-li porušováno pravidlo, které nelze obejít, je třeba dobrovolníkovi nabídnout pomoc, jak danou situaci řešit. Koordinátor může nabídnout dobrovolníkovi nové doškolení, nebo zprostředkovat vysvětlení specifického pravidla s odborníkem z daného oddělení, případně zajistit individuální konzultaci se supervizorem. Součástí těchto kroků by také mělo být jasné sdělení, že opakované porušení pravidel bude důvodem k ukončení činnosti dobrovolníka. Dojde-li i po tomto zásahu k porušení pravidel, je bohužel nutné spolupráci s dobrovolníkem ukončit.
K ukončení spolupráce je nutné přistoupit neprodleně i v případě, že dobrovolník poruší velmi závažným způsobem pravidla programu (například mlčenlivost týkající se pacienta nebo svým jednáním ohrozí pacienta atd.).

VI. Závěr
Co dodat závěrem?
Zájem o danou problematiku se stále zvětšuje. Ať již na straně neziskových organizací, které mají ke zdravotnictví z nějakého důvodu blízko, tak i na straně samotných nemocnic. Optimistická je i míra zapojení Ministerstva zdravotnictví České republiky. Rok 2003 a následující roky ukáží, jak a zda vůbec se na problematice projeví nově přijatý Zákon o dobrovolné službě.
Potěšující je i stoupající erudice na straně realizátorů a personálu zapojených nemocnic. Noví zájemci mohou načerpat teoretické vědomosti v některé z čerstvých publikacích (Dobrovolníci v nemocnicích nebo Dobrovolníci a metodická práce s nimi v organizacích), získat dovednosti na výcviku koordinátorů a praktické zkušenosti stáží v některé nemocnici, kde již program běží.
Jediným problémem tak zůstane otázka finanční, kterou ale jak nemocnice tak neziskové organizace řeší již dnes.

Doporučená literatura:
Novotný, M., Stará, I.: Dobrovolníci v nemocnicích, Hestia, Praha, 2002
Sozanská, O., Tošner J.: Dobrovolníci a metodická práce s nimi v organizacích, Portál, Praha 2002

seznam sborníků