Jiřina Šiklová
Nejen Národní divadlo, ale i Národní Muzeum v Praze vzniklo z dobrovolných sbírek, a po městech českých jsou tisíce různých budov, zahrad, tělocvičen, jednot a muzeí postavených jenom z peněžitých darů našich pradědečků. Podobně jako v Severní Americe, se přistěhovalci bouřili proti nadvládě Velké Britanie a nechtěli být jenom jejich kolonií, ani tento český národ se neztotožňoval se svoji vládou ve Vídni. Organizoval se sám, na občanské bázi a z darů soukromníků budoval první české školy, svépomocná družstva, pojišťovny a vlastně tak trochu navzdor či "natruc", doslova "zdola" sám sebe etabloval. V tomto směru má naše občanská společnost velice hluboké kořeny, které sahají mnohem dále do historie než vznik jakýchkoliv politických stran. Ale dobrovolnictví není jenom specifikou současnosti. Veškerá misionářská činnost, všechny kláštery, obecní kostelíky, ale i první výzkumy ve vědě, objevy neznámé fauny, vznikaly vlastně na dobrovolnické bázi. Z počátku to nikdy nikdo nefinancoval. Vznikalo to z přesvědčení, že to má smysl dělat, ze snahy překročit pouze účelový horizont vlastního života. Přestože všichni tito lidé žili sami (z dnešního pohledu) v nedostatku, neviděli smysl svého života pouze v obživě, v pouhém zachování sebe a své rodiny, ale skoro vždy překračovali svoje bezprostřední možnosti a tehdejší účelové zájmy, nějakou charitativní, dobrovolnickou činností. Dokonce i politická hnutí, revoluce vznikaly jako hnutí dobrovolníků, lidí nadšených určitou myšlenkou, kterou chtěli prosadit. Nikdo je za to neplatil! To jen dodatečně Karel Marx hledal za vším, opravdu vším jen a jen materiální zájmy, ačkoliv sám svoje studie psal také především z nadšení a přesvědčení a v bídě a také si mohl vydělávat peníze jiných způsobem. A teprve po sto letech od jeho smrti, jeho následovníci neustále opakovali, že všichni, kdož se pro něco dobrovolně angažují, jsou vlastně placeni, buď západními imperialisty, nebo Vatikánem, či alespoň, že to dělají proto, aby si jednou po smrti zajistili život posmrtný v Království nebeském. Tedy opětně "něco za něco", vlastně výměnný obchod.
A do takto zideologizovaného myšlení lidí, vtrhly po převratu l989 myšlenky o tržním hospodářství "bez přívlastků" a výzvy k podnikání, obohacování se! A k tomu skoro všichni byli relativně chudí a ti co zbohatli, pochopili, že jediné, na co má cenu dávat peníze, je reklama, presentace své vlastní firmy, neboť to odpovídalo právě tomu kdysi pseudomaterialistickému pojetí "něco za něco" a "bez práce nejsou koláče" a "zadarmo ani kuře nehrabe"!
Vzpomínám si, jak jsem v roce l990 v televizi mluvila o nové katedře sociální práce! Dostala jsem řadu dopisů, ve kterých se mně lidé slušně i vulgárně ptali, zda si opravdu myslím, že v současnosti, kdy lidé mají právo podnikat, vydělávat peníze, se někdo bude věnovat sociální práci, na které určitě nezbohatne. Přesto se již tehdy přihlásilo tolik studentů, že jsme je ani nemohli všechny přijmout a dodnes se jich hlásí skoro desetkráte více, než na kolik stačí posluchárny a počet jejich profesorů. Tato zkušenost a rychlý rozvoj nevládního, neziskového sektoru, včetně trochu se zpožděním se rozvíjejícího dobrovolnictví, mne přesvědčil, že dobrovolnictví, které je přesahováním bezprostředních potřeb jedince, je v této zemi zase již obnoveno ( Frič, Drucker,...). O této nové skutečnosti svědčí i zájem o tuto právě zde, v Kroměříži probíhající konferenci k Mezinárodnímu roku dobrovolnictví. Takže je možné konstatovat, že v současnosti, tedy za pouhých 10- 1l let, se naši občané již dívají na dobrovolnickou činnost podstatně jinak, že již tuto myšlenku více méně akceptovali.
Práce je bezesporu jednou ze základních potřeb člověka. I volný čas a zábava má pouze smysl, je-li v relaci s prací. Kategorie pojmu práce je široká a různě definovaná. Jednou z nejvýstižnějších je definice, kterou uvádí Anthony Giddens, (Giddens, 2000, str.309) který považuje za práci vykonávání úkonů vyžadujících mentální a fyzické úsilí, jehož cílem je výroba zboží, statků a služeb k uspokojení lidských potřeb. Za práci je považována tedy i činnost neplacená. Dobrovolnictví, stejně jako T.N.M. Schuyt a další autoři uvedení v odkazech (Drucker P., Šťastná J. a další ), pak Giddens charakterizuje jako práci bez nároku na mzdu, jako práci, která není vykonávána jako ekonomická nutnost, tedy pro obživu, ani pro zajištění existence potomků. Proto nelze považovat každou práci, za kterou není člověk placen za práci dobrovolnickou. Práce v domácnosti nebyla a dosud není většinou finančně odměňována, ale přesto není to činnost dobrovolnická.
Nejsem prognostička, ale z již dnes dostupných informací, například z Giddense, je možné udělat určité závěry o budoucnosti dobrovolnické práce.
Právo na práci je sice správné proklamovat, ale toto právo neznamená, že každý práci bude mít a že mu ji stát obstará. Úplná zaměstnanost je nemyslitelná, práce pro všechny nebude! Přesto potřeba pracovat, ve smyslu výše uvedené definice u lidí bude trvat i nadále.
Lidé budou čím dále tím více pracovat z důvodů výdělečných ve svých domácnostech, bez širšího kolektivu lidí. Sociální kontakty, které jim až dosud často nahrazovala práce, bude třeba nahradit jinou činností, která je přivede do skupiny ostatních lidí. Celkově populace bude stárnout, lidé se v průměru budou dožívat vyššího věku a proto budou déle žit v pensi, tedy bez začlenění do pracovních skupin. Nebudou-li chtít být zcela závislí na generacích mladších, bude asi vhodné, pokusí-li se vytvořit svoji subkulturu starých, budou -li prohlubovat intragenerační vztahy, vzájemně si vypomáhat, organizovat se uvnitř jedné věkové skupiny a to i zcela bez nároku na finanční odměnu za tuto práci. Soudržnost lidí, komunitní chování, je staré stejně jako lidstvo. Více generační rodiny mizí, rozvody jsou stále častější a proto narůstá počet lidí žijících osaměle v domácnostech. I tito lidé budou potřebovat být někomu užiteční, budou chtít někomu pomáhat, od někoho dostat odměnu v podobě přátelství a úsměvu a dobré pohody. V rodinách tzv. singlů, tedy v rodinách, kde vychová děti jen matka nebo otec, často chybí mezigenerační kontakt, širší sousedská skupina, společně se vyvíjející skupina přátel. Lidé se budou častěji stěhovat (podobně jako je tomu v USA), a proto i sousedské vztahy nebudou ani takové, jako je tomu dnes. Proto i přesto lidé budou potřebovat blízkost druhého člověka.Většina z nás nebude asociálními individualisty, ale zachová si dnešní rysy lidskosti i lidských potřeb. Protože nežijeme již pohromadě v jeskyních a práce se výrazně individualizuje, budeme hledat blízkost druhého člověka právě v té mimopracovní době a třeba i přes určitou vzdálenost. Mnozí z těchto nově se formujících skupin se budou zajímat o dobrovolnickou práci, která jim bude substituovat právě tyto potřeby.
Současně s nárůstem počtu lidí, kteří budou mít zájem dělat určitou dobrovolnickou činnost, budou početně narůstat skupiny osob, které budou takovouto činnost či lépe řečeno pomoc, potřebovat. Budou se totiž zvyšovat rozdíly mezi sociálně marginalizovanými skupinami, ať jimi budou etnické minority, chudí, handicapovaní, nebo staří lidé. Vedle majoritní skupiny bude žít stále více lidí z jiných kultur, kteří budou potřebovat pomoc při své integraci. Neposkytne-li jim ji nikdo, povede to k dalšímu tříštění a případně i sociálnímu napěti většímu, než je nyní. Současně bude docházet i k diferenciaci dle regionů a tím i zvyšovat počet jedinců s nižším sociální statutem a počet jejich dětí a mladých lidí z těchto skupin. Ti všichni budou potřebovat pomoc druhého člověka.
Takovéto činnosti není možno přesunout na stát, neboť stát, jak říkala Olga Havlová "nemůže nikoho vzít za ruku ani se mu podívat upřímně do očí". A to je také lidská potřeba.
Proto jsem ráda, že základy k dobrovolnictví v této republice jsou již zde položeny a že již nezačínáme na "zeleném drnu", ale navazujeme již na svoji vlastní předchozí práci. Dokladem toho je právě letošní konference v Kroměříži, i to, že se lidem-dobrovolníkům, již ostatní nesmějí jako nějakým naivním snílkům a že již mnoho lidí dobrovolnickou činnost považuje za svoji potřebu a hledá v ní náplň nebo alespoň doplněk svého života.
Seznam literatury:
Kroupa Jan,Ledvinka Tomáš (eds) Neziskové organizace šestkrát jinak- sborník případových studií- vydal Community Partnership Support Initiative l998-2001 Open Society Fund Praha Charles Stewart Mott Foundation -
Šťastná Jaroslava (ed) Filantropie v České republice a účast občanů a věcech veřejných. Soubor esejí - CPSI, Open Society Fund, Praha 2000
Drucker Peter F. Post-kapitalistická společnost - Management Press Praha l993
Kroupa Jan :To se řekne komunitní …. Community Partnership Support Initiative - vydala Open Society Fund ,program CPSI Praha 2001
Giddens, Třetí cesta - Praha 2001
Frič Pavol :Neziskové organizace a ovlivňování veřejné politiky - Rozhovory o neziskovém sektoru II. vyd. Agnes NROS - Praha 2000
Frič Pavol :Dárcovství a dobrovolnictví v České republice - výsledky výzkumu NROS a AGNES - Praha 2001
Siegel D, Yancey J.(ed) Obnova občanské společnosti Rozvoj nevýdělečného sektoru ve východní části střední Evropy a role západní pomoci Vyd. Roccefeller Brothers Fund, New York l992
Schuyt,T.N.M,:Philantropy and the diversification of the western European "welfare state" model- in Europena Journal of Social Work,Volume 4, Issue 1,2001, str 39, Oxford University Press 2001.