Mgr. Marie Přidalová
"Nedílnou součástí každého Hospice jsou dobrovolníci." Tuto větu lze nalézt téměř v každé zahraniční příručce o Hospicích či v propagačních materiálech jednotlivých Hospiců. V době, kdy zahajoval činnost Dům léčby bolesti s hospicem sv. Josefa v Rajhradě u Brna, tedy v dubnu 1999, nebylo příliš jasné, jakým způsobem bychom mohli dobrovolníků využít a zda je tato služba v českém prostředí nejen realizovatelná, ale zda je vůbec nutná.
S přibývajícími zkušenostmi z provozu Hospice se objevovaly situace, v nichž by dobrovolníci byli ideálními zabezpečovateli služby. Hospic se věnuje péči o nevyléčitelně nemocné pacienty na sklonku jejich života. Za nejpodstatnější považuje zlepšit kvalitu života umírajících lidí a to v různých dimenzích lidských potřeb. Snaží se zabezpečit důkladnou lékařskou a ošetřovatelskou péči, profesionální péči psychologa a sociálního pracovníka, nabízí také pomoc duchovní. To vše s důrazem na lidskou důstojnost a potřebu být milován a respektován i v těžké nemoci. Respektu, pozornosti a lásky není nikdy nadbytek, a právě proto se otevřel prostor, v němž pomoc dobrovolníků může být nezastupitelnou součástí péče.
Systematicky byli dobrovolníci uvedeni do hospice na začátku tohoto roku, kdy po metodické spolupráci s Hestií - NDC Praha a občanským sdružením Ratolest Brno a po d ůkladné přípravě, začalo do Hospice docházet 8 dobrovolnic. V současné době do Hospice dochází 10 dobrovolnic.
Existuje 100 důvodů, proč neriskovat účast dobrovolníků ve zdravotnickém zařízení. Existuje však 1000 důvodů, proč je do takovéhoto zařízení přizvat.
Problémy spojené se skutečností, že 1. dobrovolník není zaměstnanec a nenese patřičnou zodpovědnost, že 2. existuje riziko poškození pacienta neodborným přístupem, že 3. hrozí porušení mlčenlivosti o konkrétním pacientovi a o zařízení samotném, že 4. vyvstává otázka řešení úrazu dobrovolníka na pracovišti a zodpovědnosti zařízení za tento úraz, a že 5. s dobrovolníky je práce navíc, jsou pouze instrumentální povahy a lze je řešit i za stávající právní situace.
Od našich dobrovolníků neočekáváme fyzickou práci na oddělení. Nezastupují ošetřovatele, jsou přáteli, kteří přicházejí za nemocnými proto, aby jim jejich pobyt zpestřili. Velmi často tráví dobrovolníci s nemocnými čas v individuálním rozhovoru. Čtou jim knihy, nejčastěji pohádky. Vezmou je na vozíku na procházku. Pomáhají při svozu pacientů na mši, která se v Hospici každý týden pořádá. Po konzultaci se zdravotním personálem mohou pomoci při krmení pacientů. V plánu stále zůstávají skupinové terapie, zaměřené na společnou činnost, výtvarnou či hudební. Pacienti však oceňují především individuální přístup a to, že se někdo věnuje právě jim.
Každý dobrovolník prochází speciálním výcvikem, kde je seznámen se specifiky našeho zařízení, s bezpečnostními pravidly, s náplní práce dobrovolníka, je seznámen s koordinátorem a supervizorem a prochází sebezkušenostním minivýcvikem. S každým dobrovolníkem je sepsána smlouva, v níž jsou vyhrazeny činnosti, které smí vykonávat. Na základě této smlouvy je naše organizace také pojištěna u pojišťovací společnosti a ta by v případě škody způsobené pacientovi dobrovolníkem hradila náklady této záležitosti. Dobrovolníci se účastní pravidelných supervizí, kde mají možnost probrat problémy, na které během své služby narazili. Koordinátor poskytuje dobrovolníkům potřebné informace o pacientech, např. na kterém pokoji leží, jaké mají zdravotní omezení, zda je vhodné, aby j ej dobrovolníci navštívili atp. Sami dobrovolníci si dále vedou Záznam o činnosti, kde zapisují průběh svých návštěv, dojmy, popř. pokyny ostatním dobrovolníkům. Dobrovolníci mají bleděmodré haleny a jsou označeni visačkou se svým jménem, takže jsou snadno identifikovatelní pro personál i pro samotné pacienty. Máme vytvořený systém, kdy dobrovolníci úzce komunikují se zdravotními sestrami na oddělení, jednak proto, aby náš personál měl přehled o jejich návštěvách, ale i proto, že sestry mají nejaktuálnější zprávy o stavu nemocných a nejlépe mohou doporučit, komu by přítomnost dobrovolníka prospěla a komu v danou chvíli příliš ne. Nyní si už sami dobrovolníci organizují časový rozvrh, v němž navštěvují hospic a věnují se pacientům.
Za dobu jejich působení se objevují pouze pozitivní ohlasy. Od samotných pacientů, od ejich rodin i od personálu, který s dobrovolníky přijde do kontaktu. Řada příbuzných, kteří nemohou do Hospice dojíždět tak často, oceňují, že jejich blízcí nezůstávají sami. Podíl na tom samozřejmě mají i dobrovolníci. Věříme proto, že se nám dobrovolnické služby podaří nejen zachovat, ale i rozšířit.
Mgr. Marie Přidalová, dříve sociální pracovnice DLBsH sv. Josefa a koordinátor dobrovolníků, nyní externí spolupracovník a supervizor v projektu dobrovolnictví.