Milí hostitelé, milé hostitelky, všichni vážení hosté, vážení dobrovolníci,

doufám, že se mi nepodaří přednést "projev", jak bylo před přestávkou ohlášeno. Myslím, že projev by se sem nehodil.
Jezdím k Vám opravdu rád, protože mám za to, že kroměřížské semináře jsou jakousi neokázalou, trpělivou dílnou lidskosti. Takže místo projevu se pokusím o formulaci svého osobního postoje a o zamyšlení - a to pomocí myšlenek jednoho pána, jehož jméno jsem ještě před nedávnem neznal.

Když jsem si prohlížel Vaši pozvánku, vytanula mi na mysli vzpomínka stará letos třiatřicet let. To se psalo léto 1968, kdy se naše země po dvou desetiletí totality pokusila - nevěděli jsme, že to je jenom na chvíli - nadechnout se svobody. A bylo to právě toto nadechnutí, které mě, tehdy sedmadvacetiletého, spolu se skupinou asi pětadvaceti podobně mladých a podobně opojených lidí odvedlo do Izraele. Nikoliv jako poutníky nebo jako zvědavé turisty, ale jako dobrovolníky. Patřím totiž spolu s mnohými z Vás ke generacím, řekl bych brigádníků: absolvovali jsem desítky, spíše však stovky brigád a nechci říct, že jsme pracovali s odporem, a že po nás nezůstalo žádné dobré dílo, ale bylo to něco docela jiného než dobrovolnictví. A já jsem si to tehdy v tom krátkém létě 1968 poprvé jasně uvědomil.

Odjeli jsme pracovat do jednoho z kibuců a opravdu jsme měli pocit, někteří možná přímo jistotu, že je jakousi naši nepsanou povinností jet pomáhat právě do země, která byla tehdy tak těžce zkoušena válkou, vyprovokovanou sousedními zeměmi. Do země, s níž tehdy socialistické Československo přerušilo veškeré styky, nikoli z vůle občanů, ale protože jsme nebyli svobodnou zemí. Dosud jsem si jist, že to byl právě tento první a bohužel nadlouho poslední nádech svobody, který stál za naším rozhodnutím odjet do izraelského horka a sucha a zadarmo tam tři týdny pracovat na ovocných plantážích. Tehdy jsem si poprvé, spíše skrze vlastní pot a únavu než rozumově zdůvodnil, jak jsou pojmy svoboda a dobrovolnictví, svoboda a dárcovství, vnitřně spojeny.

Dar je svrchovaným gestem svobody, je gestem, který prostor svobody vytváří, rozšiřuje a zpevňuje. Dnes jsem s Vámi se všemi o oněch třiatřicet let starší, řekněme zkušenější, nechci-li říci skeptičtější. Zkušenější jsem zejména o poznání života ve svobodné společnosti, v níž si stále častěji klademe otázky, které před nás staví i Vaše konference.

Jaké že jsou to otázky? Ptáme se, jak jsme či nejsme zodpovědní za svět v němž žijeme, za svět v němž by se sdílená svoboda měla projevovat pěstováním občanských ctností, mezi než patří dárcovství a dobrovolnictví možná na prvním místě.
Troufám si tvrdit, že to všechno připomínáte v nejvyšší čas. Jednoduché odkazování na mechanizmy trhu je sice svůdné, protože je jednoduché, zároveň je však zavádějící. Jako každá kalkulace vede k pouhému účtování, což je nepochybně nenahraditelné v korektním obchodování, ale budeme zklamáni, spolehneme-li se na mechanismy trhu při vytváření soudržné společnosti. Z občanů se při takovém spolehnutí stávají zase jen pouhé kalkulovatelné položky, tentokrát nejenom v obchodě, ale i ve veřejném životě, v politice. Udrží občané svoji společnost pohromadě? To je v dnešní době otázka všech otázek, sociologové mluví o sociální kohezi, česky řečeno soudržnosti. Ta je přece nezbytnou podmínkou existence svobody ve společnosti. Bez spontaneity, která je ovšem nevynutitelná obchodními kalkulacemi, se vůle k soudržnosti vytrácí. Občan, základní element obce, se stahuje do ústraní a opatrně vyčkává. Počítá.

Mluvíme proto o nutnosti obnovy občanských ctností, jež jsme při obnově demokracie někteří více, jiní méně podcenili. Obnova tržních vztahů byla ve své době nepochybnou prioritou, avšak zapomněli jsme tehdy, opět někteří více a jiní méně, že i ty tržní vztahy mohou spolehlivě a korektně fungovat jen tehdy, budou-li spojeny s postoji, sdílenými spontánně. Lze možná říci, že umět v pravém slova smyslu obchodovat, ctít smlouvu v archetypálním smyslu, předpokládá schopnost darovat dar a dar oplatit. Uvědomil jsem si to nedávno, když jsem učinil jeden ze svých pozdních objevů, když jsem totiž objevil jednu nikoli novou knížku. Chci se teď s Vámi podělit o její myšlenky. Mám na mysli Esej o daru, podobě a důvodech směny v archaických společnostech od Marcela Mausse, francouzského sociologa a etnologa první půle dvacátého století. Mausse, žák a synovec Durkheimův, ji poprvé otiskl v proslulém časopise L´anée sociologique v roce 1923. Proto mluvím o svém pozdním objevu.... Je příznačné, že česky tato esej vyšla až v roce 1999 v Sociologickém nakladatelství Slon.

Marcel Mausee v tomto textu formuloval teorii, již nelze pominout, chceme-li popsat společenské i ekonomické procesy skutečně komplexně, a nikoliv pouze systémově. Nebo, jinými slovy, chceme-li vnímat člověka jako homo sapiens i politicus, a nikoliv pouze jako homo ekonomicus.

Neboť dar a zacházení s ním, a to jak z hlediska role darujícího, tak i obdarovaného, nejspíše předcházel směně, smlouvě o ní a prostředků k jejímu vynucení. Předcházel a předchází ve smyslu předpokládal a předpokládá.

Dar je svým způsobem tou prazákladní smlouvou, ovšem bez paragrafů a odstavců. Není to totiž něco jednostranného. V tom je Massův objev. Všichni, kteří máte zkušenosti s dárcovstvím a dobrovolnictvím, dobře víte, že mluvím o smlouvě, kterou činíme samy se sebou, se svým svědomím, s Bohem, s lidmi, jako se svými bližními, nikoliv jako se zákazníky. Že mluvím o smlouvě, kterou buď ctíme do důsledků bez vynucování, a nebo o ní netušíme to podstatné.

Poslední kapitola Maussova eseje, ač napsána téměř před osmdesáti lety na počátku minulého věku, promlouvá velmi současně i ke století jednadvacátému, a doufejme, že i k dalším. Dovolím si na závěr užít několika vět autora, neboť jsou svým způsobem poselstvím, které bych Vám rád předal.

"Značná část naší morálky i našeho života vůbec tkví stále v téže atmosféře darů, směsici závazku a dobrovolnosti. Naštěstí všechno zatím není klasifikováno termíny koupě a prodeje. Věci mají pořád vedle své prodejní hodnoty i hodnotu citovou, pokud vůbec můžeme hodnoty takto omezit. Není nám vlastní pouze morálka obchodníků".

"Tak po celý vývoj člověka existuje jen jedna moudrost. Bereme tedy za svůj životní princip to, co vždy bylo a bude životním principem: vyjít ze sebe, dobrovolně i povinně dávat; v tom se nelze zmýlit. Jedno krásné maurské přísloví praví:
"Ko Maru kai atu
Ko Maru kai mai
Ka hgoge hgoge.

Dávej tolik, kolik bereš a vše bude v pořádku."

Možná, dodávám na tuto výzvu, dej o trošku víc. Na tomto nevynutitelném očekávání stojí směna, tedy i náš blahobyt. Především ale na tomto očekávání stojí naše svoboda.

Děkuji Vám, že jste mě vyslechli.