Dobrovolník humanitární pomoci

Tento příspěvek poukazuje na některá specifika práce humanitárního pracovníka, tj. pracovníka, který se aktivně účastní organizace humanitární pomoci i jejího vlastního poskytování.
Rozdílů v postavení dobrovolníka a zaměstnance při této práci si v tomto příspěvku všímáme v menší míře.

Jaký by byl ideální humanitární pracovník?
V odborné literatuře se traduje, že humanitární pracovník by měl splňovat následující požadavky: Musí mít vystudovanou sociální antropologii, geografii, ekonomii, asi tucet nepříbuzných jazyků, medicínu a obchodní administrativu. Musí ovládat na víceméně praktické úrovni zemědělství, hydrologii, péči o děti, účetnictví, psychologii a stavitelství.
Jeho psychická a fyzická kondice a schopnosti reakce by měly být na úrovni alespoň dobře vycvičeného příslušníka zvláštních služeb a kosmonauta dohromady.
Navíc se musí naučit důvěryhodně předstírat svatost a v neposlední řadě by bylo vhodné, kdyby se naučil pár kouzel, neboť často se po něm chtějí zázraky.
Jistě snadno nahlédneme, že výše uvedená charakteristika je myšlena jako žert, i když přitom všichni dobře víme, že humanitární pracovník s takovým profilem by se nám velmi hodil.

Víme to však opravdu všichni?
Obávám se, že ne. O práci humanitárního pracovníka, ať dobrovolníka či zaměstnance, u nás panují zcela mylné představy, všeobecně je sdílena představa, že tuto práci může dělat každý, kdo - s jistou nadsázkou řečeno - má dobré srdce.
Dále chci upozornit na několik specifik této práce a tím se pokusit též dokázat následující tvrzení:
Tuto práci nemůže dělat každý, zejména ne, když má pouze dobré srdce a nic víc.
A aby nebyla mýlka - samozřejmě, to dobré srdce je podmínka nutná, bez toho to nejde.

Co rozumím pod pojmem humanitární práce, jaká jsou její specifika?
Všimněme si několika specifik humanitární práce, která ji odlišují od jiných pomáhajících profesí. Charakteristiky níže uvedené platí - i když v různé míře - pro různé druhy humanitární práce, od distribuce materiální pomoci až po výkon určité specializované sociální pomoci.

Charakter práce:
Svým charakterem je humanitární práce otevřenou prací, minimálně o dvou rovinách. Humanitární pracovník musí tuto práci nejprve objevit, zjistit poptávku po určité službě, tuto poptávku analyzovat, nalézt na ni vhodnou odpověď v podobě určité pomoci, tuto pomoc zorganizovat a teprve potom ji může poskytnout. Přitom musí vzít v úvahu nejen onu poptávku, tj. potřebu této práce, ale i své možnosti (své v nejširším slova smyslu - od svých osobních přes možnosti svých spolupracovníků až po finanční možnosti projektu, který plní). Musí vzít též v úvahu činnosti, které vykonávají v daném místě a čase jiné organizace.
A aby to nebylo tak jednoduché, musí mít představu o tom, jak se budou výše uvedené potřeby, možnosti a práce jiných vyvíjet v čase a jaký tedy bude vývoj jeho práce v řádu týdnů, měsíců a snad i let. Často je tak nutno právě v závislosti na vývoji celkové situace organizaci práce i vlastní humanitární projekt měnit.
Většinou bývá humanitární práce spojena s manipulací se značnými objemy finančních a materiálních prostředků - tedy se značnou hmotnou zodpovědností.

Prostředí, ve kterém je humanitární práce vykonávána:
Humanitární práce je téměř vždy vykonávána v "jiném" prostředí, tím myslím v prostředí, které je odlišné od toho, ve kterém se humanitární pracovník normálně pohybuje, žije, pracuje.
V každém případě "velmi jiné" je prostředí uprostřed obrovských materiálních škod, ať už je způsobili lidé nebo příroda: ve městech či vesnicích zničených válkou, povodní, zemětřesením.
Často se stává, že prostředí, ve kterém je humanitární projekt realizován, je odlišné z hlediska environmentálního - jiné klima, přírodní podmínky, hygienickoepidemiologické podmínky atd. - i z hlediska sociálněkulturního - jiné zvyky, vztahy mezi muži a ženami, vztahy k menšinám, hendikepovaným, rasové vztahy atd.
Zcela jistě jiné, samozřejmě horší, jsou pak obvykle podmínky, ve kterých se na humanitární misi žije a pracuje. Od podmínek nouzového ubytování s nefungujícím vodovodem a nedostatkem elektrického proudu, přes ztrátu soukromí až po neexistující či nefungující služby, které u nás považujeme za samozřejmé. To vše pracovníka velmi vyčerpává a ztěžuje jeho i tak náročnou práci.

Pracovní hygiena
I vlastní výkon humanitární práce doprovází mnoho stresových faktorů: značný časový tlak, vědomí toho, co vše by mělo být vykonáno nejlépe ihned, ne-li včera, často protichůdné požadavky od nadřízených, koordinátora projektu, jiných organizací, od kolegů, se kterými humanitární pracovník spolupracuje, od podřízených a zhusta i od samotných klientů - příjemců humanitární pomoci.
Bez základních znalostí hygieny práce a zejména onoho "umění odpočívat" se dlouho pracovat nedá. Stresorem pak pro humanitárního pracovníka může být ovšem i výtka, že pracuje málo - vlastně nepřímý požadavek, aby se odpočinku vzdal.
Za jeden z nejzávažnějších stresorů při humanitární práci však považuji přímou odpovědnost humanitárního pracovníka za rozhodnutí, jakou práci nevykoná, komu nepomůže, komu humanitární pomoc neposkytne, kde nebude působit, na co jeho síly nestačí. Pouhé vědomí, že tak musel rozhodnout, protože jeho možnosti nejsou neomezené, nijak neodstraňuje jeho pochyby o tom, zda rozhodl správně, a jeho výčitky svědomí, že nepomohl.

Ohrožení a nebezpečí při humanitární práci
Zdůrazňuji tento bod zcela záměrně. Vysílající organizace i vlastní humanitární pracovníci si stále nedostatečně uvědomují, že během práce a pobytu na humanitární misi je ohroženo zdraví a život v míře nesrovnatelně větší, než je tomu v domácím prostředím. Stále jsou znovu a znovu na mise vysíláni pracovníci, aniž prošli adekvátním školením o bezpečném chování na humanitární misi obecně a v místě jejich působení specificky.
Mimo jiné jsou tak zcela opomíjeny tři vemi důležité fenomény:
Prvním z nich je to, že při humanitární práci v jiném prostředí hrozí jiná, řekněme "nová" nebezpečí. Protože o nich ani nevíme, tak je neumíme rozpoznávat, neumíme na ně vhodně reagovat a stáváme se jejich snadnou obětí. Příkladem budiž nebezpečí min a nevybuchlé munice v místech válečného konfliktu. Na taková nová ohrožení je nutno reagovat - pravidelně pracovníky školit, cvičit, opětovně upozorňovat na toto nebezpečí, poskytnou srozumitelné návody, jak se chovat, jak jednat v jakých situacích atd.
Druhým fenoménem je to, že i když se vyskytují nebezpečí nová, neznamená to, že nebezpečí "stará", tedy ta, která známe z domova, mizí. Znovu a znovu musí být například zdůrazňováno, že i když hrozí miny, tak neplatí, že nehrozí smrt za volantem v důsledku dopravní nehody. Tedy - objevují se nová ohrožení, ale stará nemizí.
A konečně za třetí - platí, že důsledky těch starých, známých ohrožení se zvětšují. Co je u nás banálním úrazem, banálním proto, že poliklinika či nemocnice jsou takzvaně za rohem, to se při nedostupné zdravotní péči či ve složité hygienickoepidemiologické situaci může změnit v opravdovou tragédii.

Rozdíly mezi dobrovolníkem a pracovníkem v pracovním poměru
I když tento bod není pro humanitární práci specifický, mám za to, že specifické, protože velmi závažné, jsou pak důsledky těchto rozdílů.
Rozhodně shodné je ohrožení dobrovolníka a zaměstnaného pracovníka specifickým i obecným nebezpečím, stejné či srovnatelné bývají při stejné práci i požadavky na jejich výkon a měly by být stejné i na jejich kvalifikaci a celkovou připravenost na misi.
Odlišné pak je jejich právní postavení, resp. důsledky z toho vyplývající. Jedná se hlavně o finanční zabezpečení - plat, stravné, nocležné, náklady vzniklé s takovou pracovní cestou a další náležitosti, a o sociální zabezpečení - pojištění, odškodnění v případě nemoci či úrazu nebo dokonce v případě smrti. Nutno zde upozornit na to, že u nás neexistuje uspokojivá právní úprava řešení těchto otázek v případě dobrovolníka.

Jaký by tedy měl být humanitární pracovník?
Výše jsme si uvedli několik charakteristik humanitární práce. Každá z nich poměrně jasně implikuje nároky na humanitárního pracovníka. Lze tak postupně probral jednotlivé charakteristiky humanitární práce a z nich vyvodit jeho odpovídající požadovanou charakteristiku.
V jistém souhrnu bych humanitárního pracovníka charakterizoval takto:
Měl by být vyzrálou osobností, schopnou reflektovat sebe i svoji činnost ve složitých a měnících se podmínkách extrémního protředí. Vedle samozřejmé kvalifikace pro převládající odbornou činnost by se měl umět pohybovat mezi obory, jen tak bude schopen zasadit svoji práci do mozaiky prací, vykonávaných jinými, jen tak bude schopen přiměřeně posuzovat její význam v kontextu práce ostatních.
Měl by být schopen péče o sebe, v nejširším smyslu, samozřejmě též péče o druhé, měl by být tolerantní a otevřený jiným názorům.
Měl by se znát natolik, aby věděl, pro jakou práci se nehodí - není ji schopen dobře vykonávat - tu by měl delegovat na jiné. Sám si tak otevře prostor pro lepší výkon té práce, kterou zná a pro kterou tak má lepší předpoklady.
Humanitární pracovník by měl být připraven na to, že bude muset řešit mnohdy velmi složité etické otázky, a konečně, měl by se do jisté míry smířit i s tím, že je někdy nevyřeší či nevyřeší správně.

Současná situace
Rád bych ještě uvedl několik skutečností, které mne velmi trápí. V současné době jsou našimi organizacemi vysíláni dobrovolníci i další pracovníci do humanitárních misí téměř či zcela bez patřičného specifického výcviku, nepřipraveni na komplex problémů, které je v místě jejich práce a pobytu čekají.
Dále, tato skupina dobrovolníků a pracovníků je zcela bez supervize, a to jak během práce, tak po návratu z mise.
Zcela též chybí veřejná odborná reflexe práce našich humanitárních pracovníků, úspěchy se považují za samozřejmost, chyby se zatajují, a tak se nikdo nic neučí ani tou nejméně produktivní metodou, totiž metodou pokusů a omylů, natož analýzou chyb a věcným hledáním lepších řešení.

Závěr
V tomto příspěvku jsem se snažil naznačit obrysy složitého fenoménu, jakým humanitární práce, humanitární pomoc je, abych se tím dostal k významu přípravy humanitárního pracovníka pro výkon této jeho práce.
Rozsah předloženého sdělení mi nedovoluje odkrýt všechny souvislosti a celou problematiku této práce, přesto doufám, že se mi podařilo předvést alespoň v hrubých rysech, že k vybavení humanitárního pracovníka nestačí pouze ono pověstné "dobré srdce".
A na úplný závěr mi dovolte vznést otázku, na této konferenci o dobrovolnících jistě poněkud choulostivou:
Je vůbec možné, vzhledem k rozsahu nutné přípravy a výcviku, pro pozici humanitárního pracovníka kvalitně připravit dobrovolníka - není to opravdu pozice pouze pro dobře a systematicky vyškoleného profesionálního pracovníka?