Dalibor Kolbinger
Naše národní archeologie, spolu s mnoha jinými vědními obory, vznikla vlastně docela nedávno a to kolem poloviny 19. století. U jejího zrodu stáli neprofesionální archeologové - tedy archeologové, kteří se jí věnovali jako své zálibě, podobně jako u mnoha jiných vědních a uměleckých oborů.
Teprve až ke konci 19. století se v českých zemích objevují první archeologové, kteří ji mají jako své zaměstnání. Archeologie se začíná přednášet na universitě, dochází k zakládání a rozvoji prvních muzeí a tím i jejich archeologických sbírek. Až na počátku samostatné ČSR vzniká státní Archeologický ústav. Počet neprofesionálních archeologů však stále značně převyšuje počet archeologů profesionálních.
Neprofesionální archeologové pracují individuálně, jako členově několika občanských sdružení (např. Moravského archeologického klubu, Společnosti Československých prehistoriků, Společnosti Starý Velehrad) a část z nich působí v síti tzv. státních konzervátorů. Poměr profesionálních a neprofesionálních archeologů ve Společnosti Československých prehistoriků v roce 1926/27 lze vyjádřit číslem 20 : 80. Z těchto 20 % je polovina profesionálních archeologů a polovina jsou odborníci působící v jiných oborech.
Profesionální archeologové pracují na vysokých školách, v Archeologickém ústavu a ve velkých muzeích. Větší část z nich se více věnuje prehistorii - tedy teoretickému bádání. Neprofesionální archeologové často pracují přímo v terénu - věnují se tedy více praktické archeologii. Na jejich bedrech spočívá značná část záchranné činnosti v regionech.
Kdo ale vlastně jsou tito neprofesionální archeologové ? Jsou to především příslušníci inteligence, kteří se archeologií zabývají jako svou zálibou. Mnozí mají vysokoškolské nebo středoškolské vzdělání. Povoláním jsou to lékaři, právníci, inženýři, úředníci, učitelé na všech stupních škol, kněží atd. Mnozí vedle práce v terénu také publikují v odborném i regionálním tisku. Pravidelně se podílí na zrodu regionálních muzeí a jiných institucí. Své sbírky zpravidla věnují těmto institucím bezplatně. Mnozí mají široký kulturní rozhled a jsou v místech svého působení společensky silně angažováni. Prakticky všechna naše muzea jsou vybudována na jejich výzkumné aktivitě. V každé učebnici archeologie nebo populární publikaci o archeologii najdeme jejich jména. Z dnešního pohledu bychom mohli jejich zpravidla celoživotní počínání nazvat občanským v jeho ryzím slova smyslu.
Legislativně je činnost neprofesionálních archeologů umožněna tím, že je samozřejmě možné soukromé vlastnictví archeologických nálezů a je tedy možné jejich ukládání do soukromých sbírek. Provádění archeologických výzkumů v dnešním (přibližném) slova smyslu legislativně dlouho není právně ošetřeno. První úprava pochází až z roku 1941 (Vládní nařízení 274/ 1941 Sb. z 12. června 1941). A provádění drobných výzkumů podle ní bylo možné.
Lze tedy plným právem říci, že archeologie byla pěstována ve dvou plnohodnotných tvůrčích liniích : profesionální (akademické) a neprofesionální (občanské) a tento stav přibližně trval až do počátku 50tých let.
Po znovuotevření vysokých škol po roce 1945 se pro profesionální dráhu v archeologii intenzivně připravuje nový dorost. A počet studentů stále narůstá, zejména v 50tých letech. Zatím co se počet neprofesionálních archeologů nemění. Na počátku tohoto vzrůstu byla snaha dohnat zpoždění ve výchově nových odborníků po dobu uzavření vysokých škol ( 1939 - 1945).
Později již šlo o úkol politický související s cílenou likvidací občanské společnosti. Archeology pracující individuálně nebo v rámci občanských sdružení nebylo totiž možné politicky kontrolovat a ovládat. Řada z nich byla navíc pro své občanské postoje zavlečena do víru politických procesů. A toto vše bylo nutné změnit, stejně jako v jiných oblastech společenského života. Bylo tedy rozhodnuto o profesionalizaci oboru. A pod pláštíkem "odbornosti" z něho byli cíleně vytláčeni původní neprofesionální archeologové a nahrazování mladými absolventy studia, které bylo možné politicky formovat v novém duchu. Svou roli jistě sehrálo i zastrašování vlnou politických procesů. Občanské sdružení v nichž působili byly rozpuštěny na základě zákona 68/ 1951 Sb. z 12. července 1951. Ten umožňoval existenci jen takových organizací, které působily v souladu se zájmy pracujícího lidu. Vydávání časopisů těchto sdružení bylo rovněž zastaveno. Také podpora působení státních konzervátorů prakticky končí. Postupně se mění i dosavadní právní rámec : V roce 1950 počíná platit nový Občanský zákon, který nahradil zákon předchozí vystavěný na principech "římského práva". Tento nový zákon určuje, že náhodné archeologické nálezy automaticky připadají do vlastnictví státu. Legislativní proces byl pak zakončen vydáním zákona 22/ 1958 Sb. ze 17. dubna 1958 o kulturních památkách, který již působení neprofesionálních archeologů vůbec nepřipouštěl.
Zdálo by se, že souběžná existence dvou zmíněných tvůrčích linií skončila. Není to však docela pravda. Neprofesionální archeologie i přes závažné překážky nikdy existovat nepřestala. V uplynulých desítiletích se jí věnovalo mnoho jednotlivců a v některých případech i celé pracovní týmy. Například přímo v rámci České archeologické společnosti a její Severomoravské pobočky to byly kroužky neprofesionálních archeologů v Moravičanech a Mohelnici, v Rýmařově, v Příboře a jinde. Jimi dosažené pracovní výsledky jsou opravdu pozoruhodné. Například jde o objevy několika tisíc nových archeologických lokalit, významný podíl na záchranných výzkumech, rozsáhlá výstavní činnost, bezpočet přednášek, besed, práce s dětmi a pozoruhodná činnost publikační. V regionu severní Moravy a Slezska se díky jejich počínání řadí naše pobočka mezi nejúspěšnější pracovní kolektivy plně srovnatelné s jinými (státními) institucemi. Jde ovšem o situaci poněkud výjimečnou, kterou lze nanejvýš doložit skrytý potenciál, jinde bohužel nevyužitý. Neprofesionální archeologové působili pochopitelně v situaci nerovného partnerství, zbaveni všech základních práv.
Co se ale po tuto dobu odehrávalo v zahraničí ? Pokud jde o východní část Evropy, vývoj do značné míry kopíruje situaci u nás. V západní části Evropy je pochopitelně zcela jiný. Koexistence neprofesionální i profesionální archeologie pokračuje plynule dál. V té podobě jako tomu bylo dříve u nás. Také legislativa působení neprofesionální archeologie podporuje. Neprofesionální archeologie je tak stále až do dnešních dnů plnohodnotnou součástí systému péče o národní kulturní dědictví jednotlivých států. Neprofesionální archeologové zde pracují individuálně nebo jako členové bezpočtu občanských sdružení. A jejich počínání je často zmiňováno jako typické pro oblast působení občanského sektoru. A je mimochodem vysoce společensky oceňováno!
Z toho co jsem vyslovil logicky vyplývá, že by tomu mělo být dnes i u nás. Není a možná ještě nějakou dobu nebude! V čem je vlastně problém? Je jich pochopitelně více.
Prvním z nich je nejednotnost postojů neprofesionálních archeologů, kteří si zpravidla neuvědomují všechny souvislosti stavu v němž se nalézají. Řada z nich pracuje individuálně, uzavřena sama do sebe a odmítá uvažovat v souvislostech celku. To je ovšem zejména v této fázi, kdy bude nutné prosadit zásadní změny v legislativě, opravdu nutné. A ani pak nelze pracovat zcela izolovaně. V západní Evropě lze nalézt mnoho občanských sdružení v nichž pracují společně. Tato sdružení často disponují licencí k provádění archeologických výzkumů, kterou delegují na své členy a jsou garanty jejich odborného provedení. Obecně však chybí podrobné informace, hmatatelné příklady atd. Další překážkou jsou postoje většiny příslušníků profesionální (akademické) obce. Při vyslovení názoru, že je třeba vrátit neprofesionální (občanské) archeologii prostor působení, který jí byl socialistickou legislativou odcizen, dochází opakovaně k prudce odmítavé reakci. Odvolávat se na praxi v západní Evropě situaci spíše zhoršuje.
Situace drhne i v oblasti tvorby předloh zákonů. V pasážích významných pro obnovu neprofesionální (občanské) archeologie se stále omílá totéž, co bylo přítomno v zákoně, který kdysi naší neprofesionální (občanské) archeologii zasadil smrtelný úder. Nic na tom, že tyto pasáže jdou daleko za rámec Evropské archeologické konvence (dále EAK). Např. v oblasti vlastnictví archeologických nálezů je u nás stále navrhováno výlučné státní vlastnictví, znemožňující tvorbu soukromých sbírek, ačkoliv EAK nic takového nepožaduje. V oblasti oprávnění k provádění archeologických výzkumů vyžaduje předloha rovněž setrvání na dosavadní praxi, zajišťující monopol stávajícím institucím, ačkoliv EAK umožňuje i jiný výklad. Běžná praxe v západní Evropě je toho důkazem. A tak podobně.
Problém je i ve způsobu jak tato předloha vzniká. Zejména je přitom úzkostlivě dbáno na to, aby z její tvorby byli vyloučeni neprofesionální archeologové. To ovšem znamená, že neprofesionální (občanská) archeologie je předem cíleně diskvalifikována jako plnohodnotný - rovnocenný partner, při jakémkoliv jednání.
Ve hře je také příliš mnoho zbytečných emocí. Např. při běžné prezentaci "používání detektorů laiky" se namísto věcného řešení konkrétních případů, manipuluje s míněním nedostatečně informované veřejnosti s úmyslem zpochybnit věrohodnost neprofesionální archeologie jako celku a zvýraznit nepostradatelnost archeologie profesionální.
Shrnuto : Dnes tedy nepochybně stojíme před problémem obnovy neprofesionální (občanské) archeologie, což zejména znamená vytvoření vhodného legislativního rámce v němž by mohla působit. V cestě tomuto procesu dodnes stojí řada překážek. Mám za to, že podobných jako i v jiných (dnes zmíněných) oblastech společenského života.
Rozhodujícím předpokladem pro řešení je dojít společně k poznání, že neprofesionální (občanská) archeologie je rovnocenná s archeologií profesionální (akademickou). Nikoliv v tom smyslu, že by ji chtěla jakkoliv nahradit, ale v tom, že vždy byla a je jejím přirozeným doplňkem a významným zprostředkovatelem vědy s veřejností.