Dobrovolnictví a dárcovství

Jestliže deset let po změně režimu nese tato konference název Dobrovolnictví a dárcovství - obnova občanských ctností", má slovo obnova dva významy. Obnovit je třeba něco, co bylo u nás po čtyři desetiletí oficiálně preferováno, současně ale regulováno způsobem, který to naprosto diskreditoval. To je ten první význam. Pokoušet se pracně o obnovu občanských ctností, kterými dobrovolnictví a dárcovství bezesporu jsou, je pak bohužel nutné i kvůli dědictví desetiletí, které máme čerstvě za sebou. Transformace jednostranně zdůrazňující individualizmus a přehlížející pozitivní hodnotu solidarity, pozoruhodně devastovala již devastovanou společnost. Nebylo těžké nadchnout lidi pro sobectví, bagatelizovat a zesměšnit ty fragmenty vzájemnosti, které z minula přežily. Prosadila se myšlenka, že v tržním, konkurenčním prostředí má přežít to silné, životaschopné, zatímco to, co nepřináší zisk má být předmětem konkurzu. Výsledkem je zajímavý paradox: Synonymem efektivnosti se stala hrubost, barbarství. Ta dvojí devastace, kterou je postižena společnost, ovšem nepředstavuje pouze dramatický problém. Je současně skvělou výzvou.

Dovolíte-li budu teď chvíli osobní.
Poprvé jsem se setkal s dobrovolnictvím jako dítě, když pro nás naši rodiče v Akci Z vybudovali hřiště. Strávil jsem pak na něm mnoho let. Dodatečně mám za to, že mí rodiče měli v těch padesátých letech důvod se domnívat, že budují lepší, mírový svět. Když z okna sledovali jak se jejich děti honí za míčem, museli mít i pocit, že to hřiště má i zcela konkrétní smysl.

V letech osmdesátých jsem narazil na ekologické sdružení Strom života. Jednalo se o partu nadšenců, kteří přišli na to, že prázdniny lze kombinovat s užitečnou prací. Například je napadlo vyčistit kanál, který kdysi přiváděl vodu do lužního lesa. Vedle toho, že něco udělali pro přírodu a že si užili hodně legrace, tvořili i neobyčejně podmanivý ostrov svobody.

Ve stejné době jsem díky přátelství s restaurátorem Pavlem Klimešem měl možnost od počátku sledovat, jak se dobrovolnou prací vrací renesanční dům v obci Pouzdřany z dezolátního stavu do podoby, v jaké byl postaven před stovkami let. Vůlí Pavlova otce, profesora na konservatoři v Brně. Oprava toho renesančního objektu představovala renesanci lidí, kteří přicházeli pomáhat.

Dobrovolnictví je mince o dvou stranách. Dobrovolně lze budovat nový, lepší svět, dobrovolně odstraňovat přežitky minulosti, které stojí v cestě pokroku. Pak je možné dobrovolně z trosek zachraňovat hodnoty, napravovat škody, rekonstruovat a restaurovat to, co se dobrovolníci pokroku snažili vymýtit. Říkám to proto, že dobrovolnictví a dárcovství je spíše prostředkem, než cílem. Zmínil jsem dobrovolníky, kteří se rozhodli vyčistit zanesený kanál, aby opět proudila voda do lužního lesa. Existují ale také Skinheadi, kteří chtějí vyčistit společnost od lidí tmavé barvy pleti - i oni se organizují na dobrovolné bázi.

I když ale pomineme ty patologické formy dobrovolnictví a dárcovství, které s Mezinárodním rokem dobrovolníků nemají nic společného, několik otazníků zůstává.

Po roce 89 jsem krátce pracoval v Nadaci Charty 77. Finančník pan Soros do ní přinesl hodně peněz, které byly určeny na rozvoj svobodné společnosti. Peněz bylo v počátku více než projektů, nic méně postupně se dařilo najít takové, které stálo za to podporovat. Pamatuji si svůj šok, když jsem zjistil, jak obrovské prostředky spolyká provoz kanceláře někde v Americe, která pro nadaci hledá bohaté sponzory. Přiznávám, že jsem to vnímal jako neomluvitelné plýtvání, vyhazování peněz oknem.

Prostředků, kterými jsou podporovány neziskové, dobrovolné aktivity by pak jistě bylo více, nebýt praxe, kdy pomoc je běžně orientována spíše na jejího poskytovatele, než na adresáta. (Z částky určené na konkrétní projekt se v dobrém případě dostane adresátovi nějakých čtyřicet procent.)

Pak je zde jeden morální problém. Pomoc, dárcovství, sponzoring fungují jako forma public relations, anebo přesněji jako alibi. Například firmy devastující životní prostředí podporují dobrovolníky, kteří zmírňují škody.

Poslední otazník, který zmíním je role státu. Dobrovolnictví je založeno na přesvědčení, že svět začíná doma, hospodářský a sociální rozvoj že se nerodí shora dolů, ale naopak narůstá od místních kořenů směrem nahoru. V protikladu k tomuto přesvědčení dobrovolníků existuje ale přesvědčení profesionálů, manažerů, pro které hospodářský a sociální rozvoj symbolizuje průmyslová zóna, do které za daňovou úlevou přichází nadnárodní korporace.

Stát, reprezentovaný volenými zastupiteli, může fungovat dvojím způsobem, politikové mohou hájit zájem občana proti světu byznysu, anebo reprezentovat zájmy byznysu vůči občanům. Skutečností je kompromis, stát nám je do jisté míry oporou, ale současně se nás zmocňuje, aby nás prodával do otroctví.

Obrazně řečeno jsme společenstvím supermarketu, každý sám se svým košíkem. Jsme ovšem v tom supermarketu současně společenstvím sponzorů: Z rozhodující části u nás státní kasu plní zisk z nepřímých daní. Vším co koupíme se stáváme dárci. Máme tedy důvod očekávat, že z prostředků vybraných na daních něco zbude na aktivity, ze kterých sice neplyne zisk, ale které jsou správné a důležité.

Oficiálně je třeba od státu chtít, aby dobře naložil s prostředky vybranými na daních, na druhé straně je pro klid duše a psychické zdraví dobré nic nečekat, být příjemně překvapen, když stát funguje ve prospěch občana. Skepse a nízká očekávání bývají zdrojem radosti. Rozumné je pro jistotu předpokládat, že stát za nás nic neudělá, že co chceme aby bylo uděláno pro druhé, musíme pro ně udělat, co chceme aby bylo vytvořeno, musíme vytvořit, co chceme aby bylo zachráněno musíme zachránit. Dobrovolně.