Mons. Jan Graubner
především chci vaši konferenci pozdravit a popřát pěknou atmosféru, dobré nápady i úspěšné hledání cestiček k jejich realizaci. Téma dnešní konference velmi vítám. Obnovu občanských ctností považuji za velmi užitečnou a potřebnou. Budete se zamýšlet nad daným tématem z mnoha pohledů. Já bych si dovolil nabídnout jen něco ze zkušeností církve v této oblasti.
Církev je u nás bezkonkurenčně největší organizací, která systematicky počítá s dobrovolníky i s dary. Jen v některých kostelích může dostat finanční odměnu varhaník či kostelník. Jinak téměř všichni jsou dobrovolníky stejně jako ti, kteří kostely uklízejí a zdobí, vedou různé skupiny dětí, mládeže či dospělých, katecheti, zpěváci, ale i brigádníci, protože údržba i opravy se většinou dělají svépomocí. Nejde o novou zkušenost z posledních let demokracie, ale i z totality a vlastně po celou dobu dějin církve. V nových podmínkách se samozřejmě některé okolnosti mění, ale taky se nabízejí nové možnosti. Za všechny zmiňme jen práci s mládeží, charitu a misie.
Jaký je pramen motivace? Je náboženský, vyrůstá z víry, z vědomí, že člověk je Bohem milován a obdarován. Počínaje existencí, schopnostmi a možnostmi, a konče vírou a poznáním Boha je všechno nezasloužený dar - milost. Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte (Mt 10,8). Z toho se rodí misijní služba, která předává přijatý poklad víry druhým, ať už jde o cizí země, či nejbližší okolí, nebo vlastní rodinu. Sociální aspekt křesťanství pak vyrůstá z Ježíšova tvrzení: Co jste učinili jednomu z těch mých nejmenších, nejpotřebnějších bratří, mně jste učinili (Mt 25,40). Jde tedy o základní zásadu křesťanství. Bez konkrétních projevů lásky k člověku, není možné milovat Boha, být dobrým křesťanem. V Janově listě čteme: Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, jak může milovat Boha, kterého nevidí? (1J 4,20) Znevýhodnění nejsou ani chudí, protože kvalita činu, či velikost daru se hodnotí především podle velikosti lásky, jak ukázal Ježíš na příkladu chudé vdovy, která dala do chrámové pokladnice vše co měla, i když to byly jen dvě drobné mince (Lk 21,1-4). Zmínit je třeba i prvotní církev v Jeruzalémě za dob apoštolů, kdy věřící měli všechno společné… nikdo u nich nežil v nouzi (Sk 4,32-35), nebo Pavlovo organizování sbírky v Makedonii a Achaji (Řím 15,26), nebo v Korintu (1Kor 16,1-24) na pomoc chudým křesťanům v Jeruzalémě.
Jaká je dnešní praxe? Zmíněné oblasti dobrovolné činnosti v životě farnosti, charity, misií či práce s mládeží u nás v současné době počítají především s aktivitou po zaměstnání či při škole, nebo s důchodci. Bez zvláštních projektů lidé zapojení do této činnosti si většinou sami hledají spolupracovníky či nástupce. Některé služby vyžadují určitou odbornost, či průpravu, kterou církev nabízí. V naší diecézi existují například kurzy pro přípravu varhaníků, katechetů, pastoračních pomocníků, redaktorů farních časopisů, nebo animátorů mládeže či seniorů. Nabízejí se setkání jednotlivých skupin. Každoročně při diecézní pouti v olomoucké katedrále na návrhy duchovních správců uděluje arcibiskup těm nejzasloužilejším veřejné poděkování.
V některých farnostech jsou lidé vynalézaví a aktivní. Daří se jim vytvářet atmosféru rodiny v níž je místo pro všechny, vědomí sounáležitosti, přijetí a pomoci. Není problémem najít ochotníky k odvozu nemocného farníka autem na bohoslužby, pohlídat děti, nabídnout studentům ubytování, či připravit společný program pro děti či pro všechny, pro farnost či pro veřejnost. Často je to všechno však přímo závislé na schopnostech a aktivitě jednotlivců. Je si jen přát, aby se to tak dařilo na více místech.
U nás zatím nejsou podmínky pro dobrovolnou práci, s jakou jsem se setkal například ve Francii, kde dobře placený pracovník banky měl jeden den v týdnu neplacené volno a ten den dělal gratis účetního v Charitě.
V Itálii jsem navštívil farnost z níž pocházeli misionáři pracující v Africe a Latinské Americe. Každý rok za nimi jezdili na jednoroční dobrovolnou službu mladí lidé z jejich farnosti. Jejich farář vysoce hodnotil zkušenost mladých lidí, vyrostlých v prostředí vysoké životní úrovně a velkého vlivu konzumismu, se službou v tvrdém prostředí chudoby. Jako zralejší osobnosti byli po návratu velkým přínosem pro ostatní mládež. Někteří z nich dokonce objevili duchovní povolání, jiní byli zralejší pro založení zdravé rodiny. Z naší země už bylo několik jednotlivců na podobné službě v sociálních, zdravotních či školských zařízení misijních stanic. V současnosti Papežské misijní dílo v ČR eviduje 35 zájemců (Výroční zpráva 2000).
Zvlášť významný prostor pro dobrovolníky má u nás Charita. V některých farnostech existuje Charita jen jako dobrovolná a věnuje se především sbírkám, provozuje šatník, kde mohou lidé odkládat slušné šatstvo či nábytek a jiní za symbolický poplatek si odnést. Někde doplňují pečovatelskou službu jiných organizací a chodí klienty přátelsky navštívit, porozprávět nebo něco přečíst či s věřícími se pomodlit. Placená služba na takovýto nadstandard nemá čas.
I profesionální Charita pracuje s dobrovolníky, například Hospic sv. Josefa v Rajhradě má dnes (KT 18, 6.5.2001 str.6) osm dobrovolnic, většinou vysokoškolaček, které prošly speciálním výcvikem a začaly chodit za nemocnými. Tráví s nimi volný čas, čtou jim z knih a časopisů, doprovodí na procházku, vykládají si s nimi. Nečeká se od nich fyzická práce. Jsou lidským přínosem, přinášejí zábavu, pochopení, rozptýlení, možnost zapomenout na nemoc, nebo dovedou nabídnout trpělivé ucho, které všechny strasti vyslechne. Jejich službu oceňují příbuzní nemocných, kteří nemají vždy možnost navštěvovat své nemocné často. Dobrovolníci mají s Hospicem uzavřenou smlouvu v níž se obě strany zavazují k dodržování určitých pravidel.
Nebo Arcidiecézní charita Praha organizuje vzdělávání pro dobrovolníky, kteří si dopisují s vězni, navštěvují je, nebo pro ně připravují kulturní program (Zpráva SČKCH 16.5.2001).
Velmi důležitá je pro každé dobrovolnictví výchova. Základ výchovy dává zdravá rodina, kde je samozřejmostí vzájemná nezištná pomoc, služba a otevřenost pro druhé, zvláště slabší a potřebné. Výhodu mívají početné rodiny. V církvi se k takovému postoji vychovávají chlapci službou ministrantů a děvčata zapojením do zpěvu. Někde se spojuje lidová tradice a folklór se službou lásky, když například děti chodí zazpívat starým a nemocným lidem koledy a přinesou malý dárek, třeba perník od děvčat vlastnoručně pečený a zdobený. Zajímavou činnost mezi dětmi rozvíjí spoustou hravých a soutěživých akcí Papežské misijní dílo v ČR.Významnou zkušenost v této oblasti dělá Charita s Tříkrálovou sbírkou, do níž se jen v Olomoucké arcidiecézi letos zapojilo přes osm tisíc lidí, z nichž víc než dvě třetiny jsou děti. Sympatická byla otázka mnohých z nich: "Kdy zase bude Charita něco dělat? My přijdeme zas."
Přesto, že má církev státní dotace, je z velké části závislá na darech svých členů a sympatizantů. Považuji za velmi dobré znamení, že pokud jde o finanční dary, lidé nedávají jen na ten svůj kostelíček, ale dovedou myslet na druhé. Kostelní sbírky na Charitu či misie vysoko převyšují jiné sbírky. To nemohu ani porovnávat se sbírkami v době povodní. Tehdy se kromě nečekané štědrosti lidí ukázala i konkrétní ochota mnoha lidí nastoupit přes organizační službu Charity s dobře fungující sítí v obcích k záchranným pracím a následným opravám a budováním. Později jezdili studenti o prázdninách na Ukrajinu pomáhat se stavbou domů zničených povodní.
Organizací prázdninových dobrovolnických stavebních akcí při opravě kostelů či staveb neziskových organizací se zabývá Mezinárodní stavební řád.
Mluvíme o obnově občanských ctností. Připomeňme si definici ctnosti: Ctnost je trvalá a pevná dispozice konat dobro (KKC 1733). Získat trvalou a pevnou dispozici není snadné a vyžaduje to soustavnou výchovu i sebevýchovu. Ctnost nestačí propagovat. Nejlepší a nejpůsobivější reklamou ctnosti je sám člověk žijící tuto ctnost přitažlivě. K vybudování ctnosti je důležitá motivace, ale rozhodně nestačí motivace ekonomická. Je nutné si ctnost oblíbit a probudit touhu dosáhnout jí. Pak nabídnutá pomoc metody jak na to a nakonec vytrvalé povzbuzování.
Kdo se jako dobrovolník nejčastěji zapojuje? Mluvili jsme o mládeži a důchodcích. Je třeba připomenout řadu lidí svobodných, či bezdětných manželů, kteří se v církvi zapojují. Myslím však, že by bylo třeba se ještě více zaměřit na lidi středního věku, kterým právě odešly děti z domu a povolání je dost nenaplňuje. Mnozí se v té době dostávají do krize, nemají pro koho žít. Objeví-li možnost služby, může to být nejen užitečné pro druhé. Podobně je třeba si všímat nezaměstnaných, kteří potřebují vyplnit čas a mít pocit užitečnosti, či matek v domácnosti, které sice mají při péči o děti o vyplnění času postaráno, ale přivítají kontakt s jinými lidmi. Obojí se dobře osvědčuje, ale zatím je málo rozšířeno.
Dámy a pánové, jen malým okénkem jsme nahlédli do dobrovolnické zkušenosti církve a to jsme nezmínili katolické spolky a hnutí, ale o spolkové činnosti budou hovořit jiní. Myslím však, že jako ilustrace to stačí k ujištění, že jde o věc nejen dobrou a potřebnou, ale i možnou a už dlouho fungující. Ovšem jak v církvi, tak ve společnosti je před námi ještě dlouhá cesta rozvoje dobrovolnictví a dárcovství. Věřím, že dnešní konference ukáže na mnoho zkušeností a možností i v jiných oblastech, inspiruje a povzbudí. Doufám však také, že už během tohoto Mezinárodního roku dobrovolníků se podaří potřebné právní úpravy, které nejen umožní rozvoj dalších forem dobrovolnictví, ale taky budou více stimulovat k dárcovství. Jsem přesvědčen, že takový rozvoj bude nejen přímým přínosem pro společnost, ale zušlechtění osobností dárců a dobrovolníků se projeví na vyšší kvalitě občanů, mezilidských vztahů i ozdravění rodiny bez níž nemá žádná společnost důvod k naději.
Děkuji vám za pozornost a přeji úspěch vašemu jednání i každému z vás osobně vše dobré od Boha.