Pavol Frič
1. Éra socialismu
Uchopení moci komunistickou stranou v r. 1948 znamenalo nastolení totalitního politického systému, který sdružování občanů uzavřel do prostoru centrálně řízených masových organizací. Majetek spolků byl zkonfiskován a jednotlivé organizace byly "sjednoceny" pod střešní "společenské dobrovolné organizace Národní fronty". Dobročinné neziskové organizace působící v oblastech školství, zdraví a sociální péče, přešly v plné míře do rukou státu. Obvykle se má za to, že organizovaná dobročinnost v období socialismu přestala existovat a aktivita neziskových organizací byla nahrazena státem. Jak se ukáže, není tomu zcela tak.
Socialistický režim sice paralyzoval spolkový život a marginalizoval vliv církve jako reakční, zpátečnické společenské síly, no samotný neziskový sektor nezrušil ale podrobil ho "ideologické očistě" a politicky jej ovládl. Komunisté organizovanou dobročinnost skutečně nezrušili, naopak (alespoň zpočátku) postavili na ní existenci "socialistické společnosti". Socialistický režim organizovanou dobročinnost postátnil a zideologizoval. Lidé svým budovatelským nadšením tj. dobročinností vůči socialistickému zřízení, "pod vedením komunistické strany bojovali" proti kapitalismu, domácímu i zahraničnímu. Zrodil se "nový typ altruismu" vyznačující se až fanatickou obětavostí motivovanou vírou v přednosti socialismu, komunistickou uvědomělostí a proletářským internacinalizmem. Socialistický stát se s pomocí tohoto "proletářského altruismu" pokoušel kompenzovat absenci komerčního sektoru. Hnací sílu soukromého vlastnictví nahrazovalo zvýšené morální nasazení "všech pracujících". Dobrovolnictví bylo neodmyslitelnou součástí budovatelského nadšení na "velkých stavbách socialismu". Velká díla socialismu by byla nerealizovatelná bez "tlaku entuziasmu a sebeobětování" jejich stavitelů. Organizovaná dobročinnost pomáhala plnit "pětiletky" a řešit systémové poruchy plánovaného hospodářství. Brigády všeho druhu nastupovaly tam, kde to normálně nefungovalo. Když hrozilo, že zemědělci nebudou schopni včas sklidit úrodu, pomohli brigádníci a děti se např. mohli těšit na bramborové prázdniny.
Politici i sociologové permanentně předpovídali a očekávali příchod nového, "všestranně rozvinutého" socialistického člověka, který bude uvědoměle, s radostí a bez nároku na materiální odměnu "budovat rozvinutou socialistickou společnost". Workoholismus ve formě nezištné práce pro kolektiv propagovali jako ideál. Vymysleli tzv. "socialistický způsob života", kterému dominovali vztahy "soudružské spolupráce" a "pozitivní postoj k potřebám a zájmům společnosti". V jejich pozadí stály hodnoty dělnické třídy: obětavost, solidarita, třídní uvědomění, revoluční disciplína a internacionalismus. Socialismus bylo tedy možné budovat jen za podmínky existence proletářské dobročinnosti v jeho prospěch. Úderníci, stachanovci, účastníci různých forem socialistického soutěžení, členové brigád socialistické práce a nositelé socialistických závazků, ti všichni dobrovolně přispívali na účet socialismu a to nejen ve formě neplacené práce, ale i materiálně. Svůj internacionalismus dokazovali placením "známek solidarity" (jejichž cenu jim strhávali přímo z platu), přispívali na Fond československo-sovětského přátelství, platili členské příspěvky v různých společenských dobrovolných organizacích (které se odváděly do státního rozpočtu), podporovali Červený kříž anebo alespoň darovali krev.
Na druhé straně socialistický stát jako omnipotentní řešitel sociálních problémů nemohl přiznat, že je závislý na individuální, natož soukromé dobročinnosti. Komunistická propaganda ji bagatelizovala jako archaický způsob vypořádávání se s obtížemi budování moderní společnosti. Soukromě organizovanou charitu v "kapitalistických zemích" zesměšňovala jako berličku skomírajícího kapitalismu anebo jí dávala nálepku pokrytectví. Studenti společenských věd se o ní např. mohli dočíst, že: "Je to v podstatě starý známý filantropismus, který navrhuje zmírnit třídní protiklady přenecháváním nedojedených zbytků ze stolu bohatých a odprodejem veteše z panských šatníků, které pro chudší vrstvy mají být stále ještě dobré."
Budovatelské nadšení však netrvalo věčně a socialismus se permanentně dostával do stále větších problémů. Pro emocionálně motivované dobrodince byla nabízena hlavně jednotná kolektivní identita soudružství - všichni jsme byli soudruzi. Byla to identita nerozborně jednotné dělnické třídy, zemědělců a pracující inteligence, resp. všeho "pracujícího lidu" do jejíž propagace a kultivace byla sice zapojena celá "kulturní fronta", ale ani to nestačilo. Heterogenita společenského života umocňovaná jen těžko skrývanými sociálními rozdíly nakonec zvítězila. Gottwaldovská generální identita ("všichni máme stejné žaludky") se rozpadla na ty jež jsou nahoře a ty, kteří jsme dole - ONI a MY. Emocionálně motivovaný altruismus musel vystřídat altruismus z donucení. Kdo chtěl studovat, musel se povinně zúčastňovat brigád, kdo chtěl budovat kariéru, musel se společensky angažovat, tj. nejen plnit socialistické závazky, ale pracovat zdarma - "funkcionárčit" v "ideologicky podchycených" společenských organizacích (ROH, SČSSP, PO, SSM, SŽ a pod.). Povinnou práci zdarma vyžadovala od svých členů i KSČ. Nakonec režim přistoupil i na hmotnou motivaci dobročinnosti. Symbolické odměny (pochvaly, prapory, odznaky, plakety, diplomy a medaile) za pracovní hrdinství doprovázely finanční odměny - říkalo se tomu hmotná zainteresovanost. Postupem času se však náklady na vynucování dobročinnosti i hmotnou zainteresovanost dobrovolníků staly příliš vysoké. Režimu docházely prostředky na vlastní údržbu. Ukázalo se, že proletářská dobročinnost nedokáže nahradit egoistickou iniciativu soukromých podnikatelů.
Až na výjimky jako byly různé svépomocné aktivity zasazené do lokálního prostředí (např. Akce Z) zanechala po sobě éra socialismu z hlediska dárcovství a dobrovolnictví spíše negativní dědictví. Pověst dobročinnosti v očích běžného občana utrpěla hlavně díky její silné ideologizaci a vazbě na kariérní postup. Stala se pro něj vnucovanou, neautentickou aktivitou, které se snažil vyhnout jak se jen dalo. A vzhledem k jeho české povaze, ani není divu, že ve vyhýbání se proletářské dobročinnosti dosáhl skutečné virtuosity.
2. Výsledky výzkumu AGNES A NROS
Rozsah dobrovolnictví
Jak už bylo řečeno, éra socialismu se vyznačovala ideologizovaným typem dobrovolné práce, který byl často vnucován i těm, kteří s
režimem jedné politické strany nesouhlasili. "Dobrovolná" manuální práce měla zušlechťovat charakter ideově labilních vrstev
inteligence, přispívala k převýchově zbylých potomků bývalé feudální třídy a těm, kteří měli ten správný třídní původ pomáhala
vylepšovat kádrové posudky. Všichni alespoň občas museli povinně pracovat ve prospěch socialismu bez nároku na mzdu. Říkat nahlas,
že nejde o dobrovolnou práci, ale o násilí, nebylo jaksi vhodné. A kdo to nepochopil, měl co do činění s represivními složkami
státní moci anebo mohl na svou kariéru zapomenout. Tak se dobrovolná práce v očích běžného občana rovnala buď práci pod politickým
nátlakem, anebo "podlézání režimu" v zájmu budování vlastní kariéry. Sice se jí říkalo "dobrovolná", ale všichni si i tak mysleli
své.
Základním rysem toho, čemu se za socialismu říkalo dobrovolná práce byla neautentičnost. Když noviny nebo televize uváděly obrovské počty dobrovolně odpracovaných hodin pracovníků nějaké továrny, brigádníků na stavbách nebo členů brigád socialistické práce v úřadech, nikdo tomu ve skutečnosti nevěřil. A to nejen pro tutlané "podvody s ciframi", ale i pro neautentičnost deklarované motivace dobrovolníků, kterou měla být láska k socialistickému společenskému zřízení. Různé brigády často ani neměly žádný ekonomický význam a jejich jediný smysl spočíval v demonstraci loajality vůči režimu. Snaživí funkcionáři si jednoduše potřebovali připsat "čárku" do svých politických hodnocení. Dnes proto není divu, že se k těmto "dobrovolně odpracovaným hodinám" jako ke své dobrovolné práci většina lidí nehlásí.
Výsledky našeho výzkumu přinesly zjištění, že jen 22% respondentů o sobě uvádí, že před rokem 1989 dobrovolně pracovali pro nějakou organizaci. Mimo jiné tento údaj podporuje tvrzení, že dobrovolná práce za socialismu byla vnímána spíše jako práce pro režim než pro dobrovolné organizace, které byly konec-konců od určité úrovně také zpolitizovány (v jejich vedení "seděli" spolehlivé kádry komunistické strany). Rok 1989 znamená v rozsahu dobrovolnických aktivit výrazný propad. Po roce 1989 se totiž dobrovolnictví věnovalo nebo věnuje pouze 16% obyvatel ČR. Z těch, kteří se hlásí k dobrovolné práci za socialismu, pokračovala v dobrovolnictví po r. 1989 jen necelá polovina. Novými dobrovolníky se po r. 1989 stalo jen 6% populace. Celkově se v roce 1999 dobrovolné práci věnovalo jen 8% obyvatel ČR.
Více povzbudivě vyznívají odpovědi dobrovolníků týkající se intenzity jejich práce. Více než dvě třetiny (68%) z nich vykonává dobrovolnou práci pravidelně alespoň jednou za měsíc. Polovina dobrovolníků pracuje dokonce každý týden. Navíc v posledním období se podle jejich výpovědí počet hodin, které dobrovolně odpracovali spíše zvyšuje. Počet dobrovolně odpracovaných hodin v roce 1999 ve srovnání s rokem 1998 se zvýšil u jedné třetiny (32%) dobrovolníků, polovina konstatovala, že pracuje ve stejném rozsahu jako před tím a jen 10% uvádí, že počet jimi odpracovaných hodin se za poslední rok snížil.
Průměrně jeden dobrovolník v roce 1999 odpracoval 341 hodin pro nějakou neziskovou organizaci. Nejvíce hodin odpracovali dobrovolníci pro organizace působící o oblasti sociálních služeb kde 37% z nich pracovalo v průměru 189 hodin. Oblastí, ve které pracuje druhý nejvyšší podíl dobrovolníků je sport a rekreace. Zde v minulém roce pracovalo 17% dobrovolníků v průměru 190 hodin. V oblasti zdraví pracovalo 15% v průměru 199 hodin. Nejvyšší průměr dobrovolně odpracovaných hodin dosáhli dobrovolníci v oblasti ekologie - 349 hodin.
Satisfakce z vykonávání dobrovolné práce
Kromě rozšíření a prohloubení kvalifikačních předpokladů přináší dobrovolná práce v neziskových organizacích i jiné druhy
satisfakce. Téměř všichni (95%) dobrovolníci uvádějí, že dobrovolná práce jim přinesla pocity smysluplné práce pro dosažení jasného
cíle. To je rozhodně jiná kvalita než, kterou nabízel proletářský altruismus za socialismu. Vykonávání dobrovolné práce ovšem sebou
nese i značnou míru reciproční satisfakce. Jde např. o vhodné vyplnění volného času, které oceňují až tři čtvrtiny dobrovolníků.
Podle názorů většiny dobrovolníků, jim dobrovolnictví posiluje sebevědomí (77%) a umožňuje jim udržovat se v kondici a neztratit
pracovní návyky (63%). Nejmenší míru satisfakce zatím vykonávání dobrovolné práce přináší v sociální oblasti. Jen menšina (45%)
dobrovolníků se domnívá, že svou dobrovolnou prací získali také společenské uznání a prestiž. Vzhledem k tomu, jak byl v minulosti
image dobrovolnictví zdeformován, se i tento údaj může jevit jako optimistický.
Na druhé straně nelze přehlédnout to, že případy neautentické dobrovolné práce přetrvávají i v současných podmínkách - 5% dobrovolníků totiž uvedlo, že jsou do dobrovolné práce tlačeni svým okolím. Faktor zkušenosti s neautentickou dobrovolnou prací zděděný ze socialistické minulosti stále významně působí na ochotu potenciálních dobrovolníků dobrovolně pracovat. Špatná zkušenost s dobrovolnou prací v minulosti deklarovalo 43% potenciálních dobrovolníků, přičemž všichni z nich zároveň uvedli, že se do dobrovolnictví zapojili právě jen za socialismu a pak už ne. Součástí vlivu minulosti je podezření, že zájem organizací o dobrovolnou práci je neautentický a že ve skutečnosti o ni ani nikdo nestojí. Pocity tohoto druhu jsou vlastní 68% potenciálních dobrovolníků.
Motivace k dobrovolnictví
Výzkum AGNES A NROS přinesl zjištění, že nejštědřejší kategorií dárců jsou dobrovolníci Podporují svou organizaci jak dobrovolnou
prací, tak i materiálně. Z toho mimo jiné plyne, že jejich motivace k dobrovolnictví musí být skutečně vysoká. Obsah motivace
dobrovolníků je však značně rozmanitá a mnozí z nich se ztotožňují s celou škálou důvodů, které měly vliv na jejich rozhodnutí
dobrovolně pracovat. Pomocí statistické analýzy byly vytipovány tři základní deklarované motivace k dobrovolnictví - konvenční,
reciproční a nerozvinutá. Jde o motivace, které se navzájem prolínají, ale u konkrétních jednotlivců některá z nich nabývá
dominantní vliv.
Konvenční motivace
Motivace k dobrovolnictví má konvenční charakter když se její nositel stal dobrovolníkem proto že jej k tomu vedly morální normy
buď svého nejbližšího okolí, anebo obecné neformální pravidla chování v dané společnosti. V našem případě jde o obojí. konvenční
motivace, která je dominantní u 41% českých dobrovolníků nese stopy vlivu jak očekávání a vzorů chování v kruhu rodiny a známých,
tak morálních imperativů širšího společenství. Ti dobrovolníci, u kterých dominuje konvenční motivace, mají ve svém rozhodování
sklon preferovat své náboženské přesvědčení a imponují jim příklady dárcovských aktivit z okruhu příbuzných a přátel. V širším slova
smyslu se tato motivace opírá o principy křesťanské morálky a představy o správném způsobu života příslušné vrstvy obyvatelstva.
Její nositelé se dobrovolníky stávají zkrátka proto, že se to sluší a patří. Normativní motivací se častěji vyznačují starší lidé
nad 60 let a věřící.
Reciproční motivace
Jak už z názvu vyplývá, typ reciproční motivace orientuje svého nositele k tomu, aby v dobrovolné práci hledal prvky, které by byly
užitečné i pro něho samého. Recipročně motivovaní dobrovolníci chápou svoji práci jako organické spojení dobra pro jiné a vlastního
prospěchu. Typický je pro ně zájem o získávání nových zkušeností, navazování nových vztahů a snaha uplatnit svoje schopnosti a
udržovat se prostřednictvím dobrovolné práce v kondici. Pragmatická motivace má dominantní vliv na rozhodování 37% českých
dobrovolníků. Tento vliv je patrný hlavně u mladých lidí do 30 let s jednoznačně ateistickým světonázorem.
Nerozvinutá motivace
Jde o motivaci, která se omezuje na soubor prvků vytvářejících základní prostor pro rozhodování dobrovolníků. Jde o prvky jako je
důvěra v organizaci, pro kterou by měli pracovat, přesvědčení o smysluplnosti dobrovolné práce v konkrétním případě a pocit, že se
prostřednictvím dobrovolnictví mohou podílet na šíření dobré myšlenky. Tyto tři motivační pilíře mají pro nositele nerozvinuté
motivace postačující vliv k tomu, aby se rozhodli dobrovolně pracovat. Dominantní vliv nerozvinuté motivace k dobrovolnictví se
projevuje u 23% dobrovolníků. Významně častěji se vyskytuje u vysokoškoláků a osob přináležejících ke střední a starší generaci (
od 46 do 60 let).
Postoje k dobrovolnictví
V postojích obyvatel ČR k dobrovolnictví se ještě stále zřetelně vidět stopy, které po sobě zanechal státní paternalismus a
ideologizace dobročinnosti socialistického režimu. Většina obyvatel se domnívá, že dobrovolnictví jen jakousi chatrnou náhražkou za
selhávající státní intervencionismus anebo za neschopnou veřejnou správu. Podle 70% dotázaných by dobrovolníků nebylo zapotřebí,
kdyby si stát plnil své povinnosti. Tři čtvrtiny (76%) dotázaných se shodly v názoru, že dobrovolníci mnoho nezmůžou a problémy měst
a obcí by měly řešit úřady. Servisní role neziskových organizací a jejich dobrovolných pracovníků zde není vnímána jako
nezastupitelný segment života společnosti.
Postoje obyvatel ČR k dobrovolnictví a jeho možnostem jsou tedy značně skeptické. Většina (52%) vidí budoucnost dobrovolnictví spíše v černých barvách a nechápe jeho roli v moderní společnosti. Vzpomínky na období neautentického, "proletářského dobrovolnictví" ještě stále u značné části obyvatelstva při pohledu na dobrovolníky vyvolávají spíše pohrdlivý nadhled než respekt a úctu. Třetina (34%) respondentů se přiklonila k názoru, že lidé, kteří dobrovolně a zadarmo pracují pro jiné, jsou ostatním k smíchu. Je příznačné, že lidé s tímto názorem se nejčastěji vyskytují v řadách přívrženců KSČM (43%).
S pozitivnějším postojem obyvatel ČR k dobrovolnictví se můžeme setkat tam, kde souvisí s politickou sférou života společnosti (což samozřejmě souvisí s aktuální vysokou nedůvěrou k politickým stranám). V této sféře je dobrovolnictví vnímáno jako kanál, kterým mohou obyvatelé vstupovat do politiky a svými aktivitami "šlapat na paty" profesionálním (nedůvěryhodným) politikům. Většina občanů se domnívá, že dobrovolnictví umožňuje lidem aktivně působit v demokratické společnosti (70%) a že nabízí něco jiného než mohou zajistit placení profesinálové (63%).
Dalším pozitivním zjištěním je, že z morálního hlediska představuje dobrovolnictví v očích většiny respondentů přece jen jistý druh ctnosti, o kterou nakonec v období životní zralosti musí projevit zájem každý. Ti, kteří se nedali pomýlit obdobím neautentické, proletářské dobročinnosti, zastávají názor, že v určitém bodě života každý pocítí morální povinnost zapojit se do dobrovolnictví. S tímto názorem se ztotožnilo 68% respondentů.