Jak je naše mládež připravena přijmout Evropskou unii

Cílem mého sdělení je poukázat na některé z problémů našeho přibližování se Evropě, resp. zamyslet se nad tím, co překáží tomu, aby se Evropa otevírala nám.

Sjednotitel Německa kancléř Bismarck na adresu Čechů poznamenal, že jsme buď slouhové nebo hulváti.
Tatíček Masaryk hned po vzniku samostatného Československa ve dvacátých letech zdůrazňoval, že potřebujeme aspoň 40 let pokojného života, abychom se stali plně demokratickým státem, čemuž lze rozumět i tak, že to potrvá dlouho, než se demokratické smýšlení a jednání stane samozřejmou součástí našeho životního stylu. Bohužel, v demokratické republice žila jen jedna generace babiček a dědů současných mladých lidí a pak téměř tři generace občanů žily v totalitním státě. Není se tedy co divit, pokud degradující charakteristiku vyslovenou Bismarckem nám zahraniční návštěvníci České republiky připisují i dnes.

Platí tedy: Přestože svou zeměpisnou polohou i svými dějinami do Evropy patříme a Evropa patří k nám, neblahý úděl Českého státu od 17. století až do konce osmdesátých let dvacátého století stále ještě působí jako trauma. Zejména pro starší generaci. Málo se ví, že jsme na počátku třicátých let byli svou ekonomikou na sedmém místě v žebříčku nejvyspělejších států světa a že se tehdy uvažovalo ve světovém bankovnictví, zda se naše republika nemá stát světovým centrem peněžnictví. Nástup nacismu a ohrožení naší samostatnosti vedly k tomu, že se světovým bankéřem stalo Švýcarsko.

Stojí zato hledat zdroje současné inspirace v entusiasmu první republiky a čerpat své národní sebevědomí z toho, že jsme přes veškerou nepřízeň mocných dokázali obnovit a udržet svou národní i státní identitu. Stojí zato oživovat vědomí, že tento potenciál v nás stále je, stojí zato hledat odvahu jej dále rozvíjet.
Je na mladých lidech nezatížených minulostí, aby Evropě a světu dokázali, že negativní dědictví minulosti pro generaci vstupující do třetího tisíciletí neplatí.
Pokusme se nyní o inventarizaci toho, co nám překáží a co naopak je pro nás pozitivní v našem odhodlání otevřít dveře demokratické Evropě.

Co se u nás nelíbí lidem z demokratické Evropy a co je přitahuje?
Vadí jim:

• neznalost jazyků
• nepoctivost některých našich lidí a menší bezpečnost v našich městech
• nedostatečná infrastruktura rekreačních zařízení a služeb
• průtahy na úřadech
• dvojí ceny služeb

Přitahují je:

• památky
• mnoho pěkných míst v české krajině a městech
• srdečnost lidí
• naše dějiny
• pocit, že u nás ještě existuje romantika
• možnost budování a podnikání (zejména tak cítí mladí podnikatelé)

Oba výčty je možno dále rozšiřovat a hledat cesty k podpoře pozitivních skutečností a odstraňování toho, co zatemňuje náš obraz před cizinou.

Jaká je naše mládež?
Pro mládí jsou charakteristické dva pocity:

• Život mám před sebou. Můžu tedy žít nanečisto - to hlavní teprve přijde. Na hodně věcí mám čas. To či ono se ještě doučím. Teď si chci užívat. Vše se dá ještě napravit. Psychologové tomu říkají nezávaznost. Ve vývojové psychologii se tomu říká "moratorium", které někomu končí v 15, někomu v 18 a někomu ještě později.
• Pocit samozřejmosti existence a nedohlednosti konce života. "Memento mori" (Pamatuj na smrtelnost) je pro mladé lidi nepříjemná fráze, kterou neradi slyší. Stojí zato připomenout si odvěkou pravdu, která říká, že opravdu moudrý je ten, kdo se dokáže učit z chyb druhých, dobrý je ten, kdo se učí z chyb vlastních, a hlupák je nepoučitelný.

Žádné tvrzení neplatí pro všechny mladé lidi, ale každé platí pro některé. Důležité pro převažující názor Evropanů o nás je, s kým přijdou do styku a kdo se prosazuje v kontaktu s nimi.

Ve stručném výčtu charakteristik českého člověka, které lidé z demokratické Evropy ostře vnímají podle toho, s kým se setkávají, můžeme uvést:

• pasivita, zápecnictví, pohodlnost
• nedůslednost
• obava jednat dospěle
• opatrnost
• malé národní sebevědomí, které se pak kompenzuje v podobě xenofobie a extremismu
• pragmatičnost a vypočítavost
• ani ryba ani rak
• kam vítr, tam plášť

ale naštěstí také

• dychtivost, zvídavost, vzdělanost
• otevřenost novým zkušenostem
• přizpůsobivost (která je svými dopady dvojznačná, ale pro Čechy velmi charakteristická)
• zájem o věci veřejné alespoň u části mladých lidí

Co jsme zameškali?
Pro podporu přípravy mladých lidí přijmout Evropu chybí jasná vize budoucnosti našeho státu a pěstování etické kultury společenského života.
Nedospěli jsme k společně sdílenému rozhodnutí o charakteru naší politické orientace. Náš návrat ke kapitalismu je poznamenán gründerstvím, dravostí, neetičností sebeprosazování, protože někteří hlásají tržní ekonomiku a kapitalismus volné soutěže, někteří argumentují pro sociálně tržní ekonomiku, avšak s kultivací a věcnou argumentací pro jedno nebo druhé z těchto přesvědčení se téměř nesetkáme.

Řečené souvisí s jedním z nejzávažnějších dědictví totality. Nikdo mladé lidi neučil dovednosti kultivovaně diskutovat a hájit svá stanoviska. Neumíme se ptát, své názory neumíme zdůvodňovat. Nikdo nás neučil kritériím rozhodování. Dříve jsme měli k dispozici jen jeden tzv. "vědecký světový názor". Teď si můžeme vybírat alespoň z osmi obecných pojetí světa a života, ale nevíme podle čeho volit.
Kromě zájmových organizací nás nikde neučili hodnotně trávit volný čas, včetně dovedností sebeovládání a sebekázně a umění i touhy učit se.

Co je třeba udělat?
Ať si v našem státě k otázce našeho vstupu do Evropy říká sebenehoráznější názory i ten nejvíce se prosazující politik, je těžko zpochybnitelné, že být součástí Evropské unie je pro naši republiku jedinou alternativou svobodného vývoje a jistoty.
Proto by se mladí lidé měli ochotně a dychtivě učit jazykům.
Hledat možnosti k cestování a ke studijním pobytům.
Měli by v sobě probouzet zájem a potřebu politicky se angažovat. Nenechat se znechutit svévolí některých politiků a jejich nezájmem o názory lidí, kteří je volili. Už antický filosof Platón pravil, že "kdo se vyhýbá politice, přenechává rozhodování o sobě jiným".
Mladí lidé by měli pomáhat ve své obci či regionu objevovat historicky památná místa, která dokumentují naši sounáležitost s Evropou, a podílet se na jejich zvelebování.
Mladí by měli vychovávat své učitele, aby se nebránili otázkám a diskusím, aby je nevnímali jako provokaci, ale jako přirozenou potřebu mládí. Vždyť otázky jsou klíče k odpovědím. Rozhodně by se mladí neměli nechat znechutit a zbavit odhodlání, je-li jim vytýkáno, že dělají chyby. Nesmírně cenné je, když mladí lidé dokáží vlastním úsilím o odpovědnost a o řízení vlastního vývoje postavit hráz těm, kteří vnímají jen svá práva a nemají smysl také pro povinnosti. Tak se stanou mementem nejen pro zpohodlnělé nebo bezohledné příslušníky starších generací, ale i pro členy různých extrémních skupin, kteří si myslí, že demokracii a spravedlnost lze nastolit násilím.

Závěry
I my máme Evropě co dát. Dokážeme-li neztratit chuť dozvídat se od příslušníků starších generací, čím byl život v totalitě, můžeme být zdrojem poučení i varování před pokušením vzdát se své osobní i společenské svobody v nějaké nové totalitě ať politické nebo sektářské či kultovní.
Vzhledem k tomu, že se dějiny zrychlují a svobodná výměna informací je daleko hustější než kdykoliv v minulosti, máme šanci dohnat velké zameškání a otevřít se Evropě.

---