Jiřina Šiklová
Představa, že mládež, která nastupuje na místa střední generace, je horší, než ti, co zákonitě, například z hlediska vysokého věku odcházejí, se táhne lidskými dějinami již nejméně od Sokrata. Již tehdy si Řekové stěžovali,že ti mladí lidé za nic nestojí a že nevědí, jak" svět světem zůstane", budou-li o společnosti rozhodovat ti, co právě přicházejí. Přesto, nebo právě proto, lidstvo trvá a současná společnost není o nich horší, než společnost předchozí. Je pouze jiná, liší se od představ starých lidí, a je proto pro ně těžko pochopitelná. Tento skepticismus vůči mládeži je jen zkresleným pohledem střední a staré generace, která na jedné straně ví, že musí odejít a chce, aby ti mladí převzali jejich hodnoty i jejich představu světa a na druhé straně jim to co nejvíce komplikuje. Vědomě i nevědomě.
A tak jsem se dobrovolně rozhodla přijmout úkol toho, kdo bude nastupující generaci obhajovat a pokusím se ukázat, že tito mladí lidé jsou lépe připraveni pro náš vstup do Evropy, než ta generace, která je až dosud vede. Tato odcházející generace, ke které také já patřím, těm mladým zanechala jako věno "zadlužený statek", zaplevelená pole, (v básnickém příměru, ale i v realitě) poškozené životní prostředí, nesmyslné stavby, které nejen hyzdí tuto zemi, ale i nadále ji budou ohrožovat (např. Temelín, povrchové doly, mamutí hutě, jejichž produkty nikdo nechce) lidi se špatnou pracovní morálkou a představou, že ze státního (tedy společného, neboli z "eráru") krev neteče a že se člověk má starat pouze o svoje zájmy a často se řídící nepsaným heslem komunistické vlády "kdo nekrade, okrádá svoji rodinu".
Proč tedy mladé lidi tolik odsuzujeme, když současně víme, že naše generace udělala tolik chyb, že by nás ti přicházející měli spíše proklínat, než ctít naše šediny? Protože je vidíme obvykle přes jedince, kteří vybočují z řady, vnímáme je přes filmy ukazující je jako drogově závislé jedince, jako gamblery, jako unuděné a zfetované hochy a dívky, hledající svoji identitu. Stojím-li, vidím na horizontě to, co přesahuje, přečnívá. Dívám-li se takto na mladé lidi naší společnosti, vidím ty, co "vyčuhují", tedy hodnotím chybně celek dle skupinek, které jsou viditelné. Na jedné straně vidím skinheady, sprejery, zoufale se snažící napsat něco na zeď, aby alespoň nějak se ujistili o své existenci a na druhé straně mladé, úspěšné či pseudoúspěšné mladíky s diplomatickými kufříky v rukách, vydělávající miliony korun a dělající závratnou kariéru často i velmi nečistým způsobem. Současně jiná skupina mladých lidí se schází před velvyslanectvím Ruské federativní republiky a demonstruje proti tomu, že ruští vojáci vedou vyhlazovací válku proti malému kavkazskému národu. Další, například seskupená kolem Nadace Člověk v tísni, shání peníze, kupuje za ně potraviny a pak s nákladními vozy jede tisíce kilometrů přes Ingušsko až do Čečenska a riskuje přitom zásah handgranátem nebo možnost narazit na nášlapnou minu. Přesto tam každý týden jedna skupinka z nich jede, stejně tak, jako v minulém roce jezdili obdobně mladí lidé do uprchlických táborů do Albánie či pomáhat do Kosova a před tím zase do Sarajeva.Další zpívají v souboru,poctivě nacvičují zcela zadarmo svá vystoupení,aniž za to mají peníze a slávu. Ani jedna,ani druhá ani třetí skupina či skupinka není ale typická pro celou věkovou skupinu, kterou označujeme pojmem mládež. Ani ta negativní, ani ta pozitivní nevyjadřuje celek Je to jen profilující minorita, jakýsi bod, dle kterého potom pojmenováváme celek. Obdobně tomu bylo i v minulosti. Před sto lety,kdy se bouřili mladí lidé proti tehdejšímu režimu pod názvem hnutí Omladiny, tak jejich počet nebyl větší, než těch, kteří později vstoupili do dějin mládeže jako skauti, trampové, revoluční skupina Předvoj, zlatá mládež Protektorátu, pásci a nebo po roce l948 jako nadšení členové Svazu socialistické mládeže, stavějící Novou Huť Klementa Gottwalda, kterou se dnes snažíme zase rozebrat. Jim obdobní byli po druhé světové válce v na západě v Německu "Halbstarken", SDS, Rotte Arme Fraction nebo černě oblečení rockeři, beatnici a hippies v době vietnamské války v USA a další a další skupiny, které jednou zatracujeme, podruhé dáváme ostatním jako vzor. Nikdy ale takovéto skupiny netvořili většinu mezi mládeží. To jenom my si, pro zjednodušení, takto přenášíme z malé skupinky mladých jejich chování na celek, neboli generalizujeme to, co vidíme a dle toho je soudíme. A současně máme vůči nim ambivalentní vztah. Proč? Víme o svých chybách, chceme, aby ti mladí byli lepší a současně aby převzali naše hodnoty a chovali se jako naše lepší já. Generace starých lidí dělá vůči mládeži zhruba to, co dělají někteří rodiče vůči svým dětem:chtějí, aby místo nich a za ně splnili ideály, kterých oni, jejich rodiče nikdy sami nedosáhli. Proto své vlastní děti usměrňují, vychovávají, okřikují, pěvně drží a současně se diví, proč nejsou dostatečně samostatní. A když náhodou jsou, tak je za jejich samostatnost kritizují. Tak jako rodiče, tak i odcházející stará a pozdně střední generace nechce pochopit, že k osamostatnění je třeba se odrazit, a ze získat pohyb vpřed, znamená tak trochu i kopnout do toho, od čeho se odrážím. V jiném příměru to znamená, že chci-li pokračovat ve stavbě domu, musím tomu domu, který pro mne postavili rodiče odbourat alespoň střechu. Chci-li stavět víc a trochu jinak a moderněji, musím "shodit" alespoň jednou patro! Jinak to nejde. Proto nepřenášejme postřehy z detailu na celek a snažme se podívat na mládež i z hlediska výsledků různých sociologických šetření, včetně statistiky.
Kdo jsou vlastně mladí lidé této republiky a kolik jich je? Které ročníky mezi ně máme zařadit?
Mladí lidé jsou sociálně věkovou skupinou, zhruba ve věku od l4 - 24 let, která se připravuje na život, získává kvalifikaci, teprve se zařazuje do společnosti. Přestavují asi tři čtvrtiny milionu osob. Mezi nimi převažují muži (55% ku 45% žen) a jejich průměrný věk je l9 let. Většinou jsou svobodní, 53% z nich má úplné střední nebo odborné vzdělání, tj. celkově jsou mnohem vzdělanější než generace stárnoucí a stará. Skoro 7O% z nich si ještě nevydělává peníze, je tedy tzv. ekonomicky závislá. Žijí ještě obvykle v domácnosti svých rodičů nebo v jejich blízkosti a dostávají od nich nějakou formu podpory. Jen 6% z této skupiny mladých představuje nezaměstnané a bere finanční podporu od státu. 6O % z nich čte pravidelně noviny, většinou Mladou frontu, ale l4 % i Lidové noviny a skoro všichni i týdeníky, jako je lOO plus l, ABC, Auto motor Sport, Automobil Revue, Bravo, Cosmopolitan, Elle, Katka a další a další. Významně častěji než staří čtou Blesk Magazín, ale mnohem méně Večerní Prahu, Večerní Brno, Metro nebo lokální noviny. Ze všech věkových skupin poslouchají rozhlasovou stanici Radio Evropa 2, Radio l, a 9% z nich sleduje pravidelně i Radiožurnál.
Poslouchá ho a ví, o čem tam byla řeč ještě i druhý den. 27% z nich sleduje náročný televizní kanál ČT 2, což je nejvíce ze všech věkových skupin.
Odkud to vím? Z řady seriozních sociologických výzkumů! Ne z anket či jiných propagačně zaměřených pseudosociologických šetření. Ty poslední údaje jsou z šetření, které dělala společnost AISA, konkrétně se jedná o výsledky z mezinárodního výzkumu, který byl vedený skupinou Leo Burnett z chicagské univerzity, který byl opakovaně dělán i u nás v letech l995, l997 a l999. Pomocí kvantitativního šetření i kvalitativních pilotních studií a hloubkovými rozhovory a dotazníkovým šetřením v přibližně l600 domácnostech a průzkumem doplňkového vzorku mladých lidí ve věku l4-24 let a dalšími výzkumy se
podařilo "trochu" zmapovat mladé lidi.Výsledky nejsou špatné. Právě naopak.
Nejen na podkladě vlastních šetření a sledování, ale i na podkladě těchto opakovaných výzkumů jsem přesvědčena, že mladí lidé této republiky jsou lépe připraveni pro vstup do Evropské Unie, než jejich rodiče či prarodiče. Dokonce jsou lépe připraveni, než dnešní střední generace mezi 35-5O lety. A tato připravenost se projevuje nejen v tom, že většina z nich zná moderní komunikační techniky, umí používat fax, psát na počítači, nahrávat na magnetofon, videorekordér, domluví se mobilem přes celý kontinent a většina z nich již otevřela opakovaně sama e-mail a internet a ví, že webová stránka není z papíru, a hlavně nebojí se této techniky a snaží se ji alespoň uživatelsky pochopit, používat a ví, že když toto nepochopí, nemůže se zařadit do moderní společnosti. Je to pro ně takovou samozřejmostí, jako pro nejstarší generaci byla gramotnost a pro následujíc mechanický psací stroj. Většina z těchto mladých lidí má i řidičský průkaz, i když automobil nevlastní. A co je nejdůležitější, tito mladí lidé dokonce i myslí jinak, než ti, kdo je uváděli do života a i ti, kdo je dnes učí.
Když jsem začínala na podzim l990 opětně učit na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze, tak jsme pro studenty zajistili několik počítačů a na nich i výuku a pochopitelně i kurzy angličtiny. Bylo to nutností. "Tehdy" znamená jen před 8 lety! Dnes to již neděláme, ale tyto znalosti u těch, kteří k nám se hlásí přímo po maturitě automaticky předpokládáme. Bez pardonu u všech! I ti, co se hlásí, to považují za samozřejmost a nevymlouvají se, že neměli příležitost, či že jim to nikdo neřekl. Prostě to již umí.
Tito mladí lidí mezi l4-24 lety mají i jiné, z hlediska EU důležité přednosti. Méně se přetvařuji, otevřeně říkají svůj názor, včetně nesouhlasu, což je někdy považováno za drzost. Z neznalosti komunistického režimu, ale i z přirozeného generačního odporu odsuzují svoje rodiče za to, že byli funkcionáři a členy KSČ a vůbec, že "drželi pusu a krok" a "teď o tom stále mluví a diví se, že nás to již nezajímá". Nezajímají je lustrace, seznamy StB či KGB, nemyslí si, že demokracie je lék na všechny neduhy společnosti, více kritizují současnou společnost za její nedostatky, než za to, co zde bylo před l0 lety. Je-li této skupině v průměru l9 let, je l0 let přesně polovinou jejich života, zatím co u odcházející a střední generace třeba jenom šestinou nebo jen čtvrtinou života.
Na rozdíl od generace svých rodičů, kdy bylo běžné, že v jednom bytě (poznámka pro mladší čtenáře, ještě v 60tých letech jste směli mít jen l2 čtverečních metrů na jednoho člena domácnosti, takže třípokojový byt pro dvougenerační rodinu s dítětem, tedy pro 5-6 lidí byl obvykle "nadměrný" a museli jste ho vyměnit za menší, nebo platit hodně peněz za tzv. "nadměrné metry"), dnešní mladí lidí chtějí bydlet již od l8 let sami a domnívají se, že na to mají právo. Děti, jak vyplývá z výše uvedeného výzkumu, chtějí mít, až budou mít svoje povolání, případně udělají tzv. kariéru, vlastní byt. Proto odkládají sňatek i založení rodiny. Chovají se tedy mnohem odpovědněji, než jejich rodiče. Tehdy, začátkem 70 let v ČSSR se vdávala většina nevěst již v jiném stavu a jejich věk při prvním sňatku byl nejnižší v celé Evropě. Říkalo se o tom, že "děti rodily děti" A starší generace, která dnes již většinou nežije, odsuzovala jejich chování jako neodpovědné. Těm dnešním mladým lidem zase ta současná střední a starší generace vyčítá, že jsou sobečtí a napřed se chtějí zajistit a pak teprve myslí na děti. Z tohoto pohledu jsou vlastně ti dnešní mladí lidé odpovědnější, než jejich rodiče a měli bychom je za to chválit. Opakují chování vážených generací z přelomu minulého století, kdy muž věděl, že se má ženit až tehdy, když uživí rodinu. Je zajímavé, že strach, že neuživí rodinu a nebudou mít byt - jak vyplývá z uvedeného výzkumu - mají především rodiče těchto dospívajících.
Na otázku, co budou dělat, když ztratí zaměstnání, odpovídají, že si najdou jiné, nebo "budu se trochu flákat po světě a časem něco určitě najdu". Mladí lidé jsou také v průměru mnohem optimističtější, než jejich rodiče, více orientovaní "napravo", nečekají, že jim většinu věcí má zajistit stát, nechtějí mít tzv. sociální jistoty. Mají smysl pro sebeexperimentování, chtějí poznat život a pak teprve se usadit. "Kariéra" rodičů, tj. mít ve dvaceti dítě, prát pleny, splácet byt a občas jít do kina, je neláká. Dlouhodobá perspektiva je příliš nezajímá, věří si, "život není moc komplikovaný" a "všechno se nějak postupně vyřeší". "Musím něco riskovat, když to nevyjde, začnu dělat něco jiného, takový je život". Nebo :"risk je vzrušení a tím si ověřím, jaký jsem a co vlastně dokážu".
Nevěří také, že Evropu čeká nová válka, nebojí se toho, že nás "pohltí zase Němci", mezinárodní či nadnárodní společnosti je neděsí. Politika je příliš nezajímá, ale ti, kteří se v ní chtějí angažovat, ji hodnotí pozitivně a na rozdíl od rodičů, kteří také říkají, že se zajímají o politiku, mladí angažovaní zájemci o politiku znají programy našich různých stran včetně charakteristik protagonistů a jsou schopni (zase na rozdíl od rodičů a starší generace) nejen na politiky nadávat, ale věcně argumentovat. Politický život hodnotí pragmaticky. Svoje rodiče za jejich "víru v KSČ" nebo jiný idealismus, spíše odsuzují, připadají jim naivní, ba až nepochopitelní. Proto jsou spory o to, kdo byl či nebyl členem KSČ pro ně nezajímavé.
Dnešní mladí lidé jsou tedy lépe připraveni pro vstup do EU i proto, že nemají nacionální předsudky, jaké přetrvávají v generaci jejich rodičů a prarodičů. Němci jsou pro ně "normální zápaďáci", na kterých jim vadí, že dávají příliš najevo svoji ekonomickou převahu, ale o křivdy v pohraničí, Henleinovu stranu, Terezín, divoký odsun se již nezajímají.
Většina těchto mladých lidí byla opakovaně v zahraničí, cestování považují za "normální", ale jezdit s cestovními kancelářemi je nebaví. Všichni,co vyjeli, se "nějak" v cizině i domluvili.
Pozitivní je i to, že mladí lidé nemají předsudky ani v oblasti sexuální. Sexuální svoboda je pro ně "normální" a dokonce si někteří myslí, že "oni ji vymysleli". Sex, soužití před uzavřením manželství, to vše považuji za normální a diskuse na toto téma za směšné.
Absolutní většina z nich je pochopitelně heterosexuální, ale neodsuzují tak jako generace předchozí homosexualitu ani mezi muži ani mezi ženami a myšlenky feminismu jsou přijatelné i pro mladé muže a i mladí muži jsou ochotni si o tom něco přečíst. Typ "mužského šovinisty, či "macho", nebo představa patriarchálního postavení v rodině se mezi nimi vyskytuje mnohem méně, než mezi staršími.
Většině z této věkové skupiny, a to nejen dívkám, významně záleží na vlastním vzhledu a image, které o sobě sdělují druhým, Vlastní image je pro ně důležitější, než cena, kterou za ně platí.
To všechno, co zde uvádím, jsou fakta, která můžeme různě hodnotit a ke kterým můžeme zaujímat odlišné postoje.
Ve výčtu vlastností bych mohla pokračovat. Sociologové pracující pro společnost AISA a Leo Burnett z nich vytvořili dokonce typologii, ale ta opětně - jako každá typologie - svádí ke generalizace a zjednodušení, tedy k přenášení určitého rysu, který je typický pro skupinu na kvantitativně vyšší celek.
Když se v druhé polovině XX. století začala rozvíjet sociální gerontologie a sociologové dělali výzkumy především v domovech důchodců a výsledky o těchto starých lidech potom generalizovali na celou věkovou skupinu starých lidí, toto bylo odmítnuto jako "nevědecké", zkreslující a označeno dokonce za ageismus, tedy projev averze vůči starým lidem jako celku. Důvod? V domovech je zhruba jen 5-6 % starých lidí, proto není možné jejich specifika přenášet na celek.Ohradili se, tyto výzkumy byly později označeny pouze za výzkumy platné a tuto část populace starých lidí. Když obdobně řekneme, že agresivita, životní styl skinů, je"typickým rysem" současné mládeže, mladí ale neprotestují a tak to opakujeme dál a dál. Obvykle tato hodnocení ani nečtou. A tak já, která výsledky sociologických šetření sleduji, docházím k jinému závěru: Mladí lidé jsou lépe připraveni na možný vstup České republiky do Evropské unie, než generace, která tento náš vstup připravuje.