Petr Macek
Dobro, zlo, zodpovědnost, lidská práva - to jsou hodně velká témata. Většími a mimořádnějšími se stávají, jsou-li vyslovena nahlas. Člověk, který o nich uslyší na veřejném fóru, k nim najednou hledí možná trochu s úctou, někdo možná spíše s despektem (to asi podle toho, kde a kým jsou tato slova vyslovena nebo kde a v jakém kontextu jsou napsána). Zdaleka ne každý používá taková slova ve svém běžném přirozeném každodenním jazyce, v každodenní komunikaci s druhými lidmi a ve svém běžném každodenním přemýšlení o "všedních věcech".
Přitom je ale nesporné, že za pojmy dobro, zlo, spravedlnost či právo jsou živé skutečnosti, situace a zkušenosti. Každý z nás někdy hodnotí chování a názory druhých lidí a konec konců i vlastní jednání právě z těchto hledisek jako "dobré" či "špatné", označuje něco jako "spravedlivé" či "nespravedlivé", cítí, že má či nemá na něco právo. Proč to dělá?
V rovině konkrétní události nebo situace zřejmě proto, aby věděl, jak se má aktuálně cítit či zachovat.
Vyhodnocuje svoje chování vůči nějakým normám a standardům, které si osvojil v průběhu svého dosavadního života a také vůči tomu, jak ho podle jeho názoru vnímá a hodnotí jeho sociální okolí (zejména lidé, na kterých mu záleží). Dělá to každý od okamžiku, kdy si jako malé dítě uvědomil nejdříve svoje okolí a potom sám sebe.
Osobní vztah k morálním soudům, normám, právům a povinnostem se v průběhu života vyvíjí a mění. V časném dětství fungují sociální normy a pravidla jako vnější regulativy chování a prožívání. Druzí lidé slouží jako zrcadlo, ve kterém může dítě spatřit, zda se chová správně nebo špatně, zda je dobré nebo špatné (jde o jeho subjektivní pocit, ne o objektivní hodnocení). Klíčovou roli ve funkci zrcadla mají rodiče. Ti zůstávají zpravidla důležitými osobami až do dospělosti, i když se vztah k nim v průběhu dětství a dospívání mění.
Po vstupu do školy je sebepojetí dítěte stále více určováno představou o tom, jak ho vnímají a hodnotí pro něj důležití lidé. Základem pocitů bezpečí zůstává rodina, zvyšuje se však i význam vrstevnických vztahů. Jsou prostorem pro potvrzování kompetence (soutěžení) i pro vědomí sounáležitosti a solidarity (kamarádství). Být za něco oceněn a někam patřit (do party, do třídy, do skautského či sportovního oddílu) je okolo jedenácti let důležitější než vědomí vlastní jedinečnosti.
Děti tohoto věku již také dokáží dobře odhadnout, jak bude na jejich konkrétní chování reagovat sociální okolí. Mají potřebu soudržného nekonfliktního pohledu na sebe a na svět, brání se chaosu a neurčitosti. Od toho se odvíjí i jejich pojetí správnosti, práva, dobra a zla. Důležité je řídit se všeobecně platnými vnějšími pravidly, rozumět systému pochval a sankcí a uplatňovat stejnou spravedlnost pro všechny.
Kdyby se v této chvíli morální vývoj člověka zastavil, bylo by to relativně jednoduché. Fungovala by ideální morálka harmonického světa, ve kterém neexistují protikladné zájmy, všichni by měli shodná očekávání, práva a povinnosti a všichni by usilovali o spravedlnost. Nebylo by obtížné rozpoznat, kdo je dobrý a kdo zlý, bylo by to jasné na "první pohled". Dvanáctiletí také objevují "sílu vlastního rozumu". Vede je k tomu rozvoj abstraktního myšlení a současně prohlubující se sebeuvědomění. Dospívají k přesvědčení, že téměř cokoliv by mohlo být vyřešeno, pokud by lidé o věcech skutečně přemýšleli. Diví se, proč si každý člověk "neuvědomí", kolik je na světě zla. Jednoduše by stačilo, aby každý "skutečně chtěl" něco změnit, a vše se může napravit. Podobně nechápou, proč dospělí dělají "tolik chyb" a kompromisů, když řešení určitých věcí jsou "jasná" a "jednoduchá".
Přehlednou zprávu o dobru a zlu, o spravedlnosti a bezpráví však paradoxně začne komplikovat narůstající potřeba být sám sebou. Být jedinečný a unikátní, prostě originál. Ale originál za každou cenu? Proti všemu a proti všem? Chvíli to vydržet docela jde, ale brzy se dostavuje prázdno. I vlastní jedinečnost, natož vlastní cenu, člověk obvykle nepoměřuje jinak, než ve vztahu k druhým. Dospívající si tak ověřuje, co je druhými akceptováno, co je považováno za správné a co za nežádoucí. Od toho se odvíjí i jeho sebehodnocení a celkový pocit ze sebe sama. Raduje se ze svých úspěchů, z přijetí a sympatií druhých, těší se na svou budoucnost, v něčem se jí obává, má zážitek porozumění a blízkosti, jindy zase pocit neporozumění, izolace a odloučenosti od druhých. Tyto pocity a prožitky jsou součástí jeho každodenní zkušenosti a ovlivňují jeho konkrétní jednání, komunikaci a vztahy.
V průběhu dospívání (tj. v adolescenci), které začíná pubertou a končí přijetím do stavu dospělých, je základním tématem identita, tj. ujasnění si vztahu k sobě samému. Vedle potřeby být sám sebou mezi druhými sílí i společenský tlak na tzv. "záření". Nejde jen o to přijmout aktuálně nové sociální role, dospívající člověk si najednou ve větší míře uvědomuje kontinuitu svého života. Ze společenského hlediska jde o tzv. období moratoria (či tolerovanou "dobou hájení"), kdy společnost svými normami, standardy, legislativou a institucemi vytváří "chráněný prostor", ve kterém si po omezenou dobu může člověk experimentovat, zkoušet, hledat a měnit rozhodnutí.
Stav dosažení identity by měl směřovat k vyšší stabilitě sebehodnocení. Zde je důležité, jaké normy a standardy si dospívající zvnitřňuje. Mezi nesporně důležité hodnotící etalony patří také představy o tom, kdo je to "dobrý člověk". Být dobrý v očích lidí, na nichž nám záleží, má vždy velkou cenu..
Jeden z našich výzkumů ukázal, že význam adjektiva "dobrý" v běžné mluvě adolescentů není jednoznačný. Původně jsme se totiž domnívali, že označí-li dospívající někoho tímto přívlastkem, je to pro něj velmi podobné, jako když řekne, že dotyčný je "správný", "morální", případně "upřímný" nebo "čestný". Hodnotí tedy člověka z hlediska jeho mravnosti. Náš předpoklad se potvrdil jen částečně. Adjektivum "dobrý" sice někdy mělo výše uvedený význam, častěji se však spojovalo s jiným významem - s označením "silný", "aktivní", "uznávaný", případně "společensky uznávaný" a "úspěšný". Jinak řečeno, řekne-li dospívající o někom, "ten je dobrý", případně si přeje "být dobrý", často tím nemyslí jen morální kvality, ale i společenskou prestiž a uznání druhých.
Jiný výzkum, který se týkal představy adolescentů o jejich ideálu osobnosti, s těmito výsledky také korespondoval. Kromě určité mravnosti by si většina dospívajících přála být také hodně aktivní, s notnou dávkou společenské prestiže a uznání a se schopností sebeprosazení. Vysoce žádaná je také nízká emotivnost, tedy chladnokrevnost a sebeovládání.
Také výsledky třetího výzkumu "zapadly" do mozaiky výše uvedených zjištění. Zjišťovali jsme, jak současní dospívající vnímají dobro a zlo právě v personifikované podobě. Konkrétně hodnotili, jaký je "dobrý člověk" a jaký je "zlý člověk". I zde jsme zjistili, že kromě předpokládaného hodnocení z hlediska morálky vnímají adolescenti jako důležitou dimenzi úvah o dobrém a zlém člověku také jeho sociální úspěšnost (prestiž) a jeho schopnost aktivního sebeprosazování (asertivitu).
Zajímavé je, že představa o asertivitě dobrého a zlého člověka se lišila u chlapců a dívek. Dobrý člověk se dívkám jevil průbojnější než člověk zlý, chlapci vnímali zlého člověka zase jako výrazně průbojnějšího než člověka dobrého. Vysvětlit plausibilně tyto odlišné trendy není snadné a bude to předmětem našeho dalšího výzkumu. Předpokládáme však, že se do obrazu dobrého a zlého člověka promítají jednak tradiční stereotypy o mužském a ženském chování a dále již zmíněné ideální já.
Většina dívek by si přála být průbojnější než se ve skutečnosti vnímá a to může být důvod, proč se tato charakteristika objevuje i v jejich představě "dobrého člověka". U chlapců se průbojnost častěji spojuje s představou agresivity a tedy spíše zla.
Pojetí důvěry, spravedlnosti a práva českých adolescentů můžeme odhadovat i z výsledků rozsáhlého mezinárodního výzkumu provedeného pod vedením prof. W. Doise z ženevské university. Týkal se toho, jak mladí lidé vnímají a hodnotí lidská práva, obsažená v mezinárodní deklaraci lidských práv. Mezi 35 zeměmi z pěti světadílů byli zastoupeni i vysokoškoláci z České republiky. Spíše než o posouzení, jak jsou v té které zemi lidská práva dodržována nebo porušována, šlo spíše o porozumění, v jakém smyslu a z jakých hledisek adolescenti o lidských právech uvažují. Jedním z výsledků výzkumu bylo vytvoření typologie vztahu k lidským právům. Lidé s ne příliš velkou důvěrou v dodržování práv a současně ti, kteří si mysleli, že se
o práva musí starat a zasloužit především sami byli nazváni skeptici - patřili mezi ně např. mladí Japonci nebo Indové.
Lidé s vyšší důvěrou v dodržování lidských práv, kteří jsou současně přesvědčeni, že každý jednotlivec o ně musí sám aktivně usilovat, jsou tzv. personalisté - patří mezi ně např. Brazilci, Filipínci nebo Švýcaři. Čeští vysokoškoláci se nejvíce podobali svým vrstevníkům z Německa a Rakouska. Charakteristické pro ně bylo, že dodržování lidských práv věřili tak na půl a také to, že ve srovnání s ostatními nejvíce spoléhali na to, že dodržování lidských práv zajistí stát a vláda.
Všechny výše uvedené výzkumy a charakteristiky upozorňují na skutečnost, že dobro, zlo, spravedlnost a právo a další morální kategorie a pojmy mají svoji "živou" sociální reprezentaci ve vědomí dospívajících. Protože vyrůstají z běžné každodenní životní zkušenosti, pocitů, dlouhodobých i aktuálních potřeb, mají často specifický význam, který se vždy nekryje s kodifikovanou společenskou prezentací morálních norem a pravidel. Ukazuje se, že v adolescenci se morální soudy a hodnocení těsně váží na sociální aktivity, komunikaci, zážitek uznání, popularity a prestiže. Porozumění těmto specifickým významům dobra, zla, spravedlnosti a práva považujeme za nutný předpoklad pozitivní komunikace, tolerance, lidské solidarity a osobní zodpovědnosti.